Fotograf Antonín Kratochvíl vystavuje v pražském Mánesu soubor Moscow Nights, dokumentaci ruských zbohatlických večírků plných drog, alkoholu a sexu. "V televizi říkali, že jsem vulgární. Ptali se, co je největší zážitek z fotografování v Moskvě, tak jsem jim řekl, že jsem si nezašu..., jestli se ptají na tohle. Pak to museli vystříhávat. To je pokrytectví, ne?" uvítal mě světoznámý fotograf a potvrdil tak svou pověst jadrného chlapíka, který se s ničím nemazlí.
Kdy jste se naposledy bál o život?
Nemívám strach. Cítím tíseň nebo obavy, ale většinou ještě předtím, než se dostanu přímo do nebezpečné situace. Pak už není na strach čas. Pak už se jenom snažíte minimalizovat rizika.
VzpomínkyPřed mýma očima rozstříleli muže, který šel po ulici s chlapečkem. I ten umřel. Antonín Kratochvíl, fotograf |
Lékaři bez hranic jsou zorganizovaní, fotografové ne. Nás nikdo na terapii nenahání. Ale dostat ven to musíme. Většinou tomu rozumí jen ostatní fotografové. Kdo to nezažil, nepochopí. Je to jako u policajtů. Ti každý den procházejí traumatickými událostmi a také o tom mluví hlavně mezi sebou. Pak to dojde i tak daleko, že se člověk neožení nebo začne chlastat. Když jsem se vrátil z Iráku po šesti měsících, vůbec jsem nezapadl mezi svoje blízké. Rodina byla úplně mimo, nedokázal jsem s nimi komunikovat. Musel jsem tenkrát odjet za kamarády do Paříže, kteří prožili to stejné, abych to ze sebe dostal a mohl zase normálně žít.
Čím to, že pak zase přijde touha jet do toho pekla zpátky?
Adrenalin je potvora. Zvyknete si na něj. Pořád mě to jako magnet táhne do války. Ale můj život byl nebezpečný od začátku. Byl jsem na svoji práci dobře připravený. Jako emigrant jsem prošel utečeneckými tábory, takže jsem věděl, jak se chovat ve vyhrocených situacích. Sám jsem byl v té době obětí. Teď cítím povinnost dělat to, co dělám, a upozorňovat na další oběti.
Jak těžké je zůstat "jen" fotografem a nezasáhnout, nepomáhat?
To záleží na tom, kdo je kolem. Jsou momenty, kdy zasáhnete. Ale obvykle jsou tam kromě fotografů i lidé z kompetentních organizací a o trpící se starají. To je na tom všem pekle pozitivní, že existují lidé, kteří dobrovolně jedou do oblastí konfliktů, samaritáni. To jsou hrdinové, ne my. Občas je to stojí i život. Jsou doktoři, kteří by v Londýně vydělávali tisíce liber a místo toho jedou za pár babek do Afriky. My fotografové můžeme jen dokumentovat a zveřejňovat to. Fotografie nic nezmění, ale může na ledacos poukázat. I to už je hodně. Hlavně co se historie týká. Bez fotografů by nikdo nevěděl, že byl holokaust nebo Somálsko.
Jaká je vaše nejhorší válečná zkušenost?
Vždycky, když si řeknu, že jsem viděl nebo zažil něco strašného, přijde něco ještě horšího. Tak už si to raději neříkám.
Dá se uprostřed válečného konfliktu myslet na to, která ze stran je v právu?
Někdy je evidentní, kdo je hajzl a kdo oběť. Někdy jsou jen dva násilníci, jeden větší a jeden menší. Ale i mezi tím je možné rozlišit, kromě znepřátelených stran jsou tu civilisti, děti. V Gaze před mýma očima rozstříleli muže, který šel po ulici s malým chlapečkem. I ten umřel. Zrovna v Gaze je těžké rozlišit, na čí straně být. A pak zažijete něco takového a začnete ty uniformy nenávidět všechny.
Jak jste vnímal fotografování ruských luxusních večírků po těch letech strávených ve válečných zónách a v bídě?
Ty večírky, to je zase bída jiného druhu. Někdy je bída důstojná. Tohle je bída zakrytá velkýma kozama. Prodávají se tam holky z vysokých škol, baby, které potřebují prachy. Nejsou to prostitutky, ale společnice. Přitom potí krev. Rády se baví, jsou krásné a nechávají si kupovat drahé dárky. Neexistuje tam čas. Zatáhnou záclony a jedou dál, končí se třeba ve tři odpoledne, když už nemáte sílu pokračovat. A po půlnoci začínáte nanovo.
Recenze: Moskevské nociKratochvílovo nejslabší domácí představení |
V souboru Moscow Nights jsou i barevné fotografie, což je pro vás nezvyklé. Proč?
Prostě se mi zdálo, že to k té atmosféře pasuje. Ale od chvíle, kdy fotím na digitál, je vlastně jedno, jestli je výsledkem barevná nebo černobílá fotka, přepnete tlačítko a můžete si vybrat. Digitální fotografie hodně změnila. Už se nemusím vláčet s kily filmů. Největší stres byl vždycky s jejich vyvoláváním, často se stalo, že někomu film spálili rentgenem na letišti. Hlavně v Izraeli. Nemohli vědět, co je na filmech, tak je pro jistotu ničili.
Emigroval jste v roce 1967. Chtěl jste se po převratu vrátit do Česka?
To je těžké. Když přišla revoluce, nežil jsem tu dvacet let. Přijel jsem a chtěl jsem třeba vyprávět o zkušenostech z Hollywoodu. Lidi kolem mě si mysleli, že se vytahuju. Mluvili o lokálních věcech a já jsem měl globální zkušenost. Vůbec jsme se nedokázali potkat.
Takže se cítíte být Američanem?
Ne. A vlastně ani světoběžníkem. Reportéři, kteří fotí konflikt, jsou doma jenom mezi lidmi, kteří mají totožnou zkušenost. Ale aby to neznělo tak vykořeněně, cítím se teď být doma i s rodinou. Nikdy jsem rodinu moc neměl, byl jsem sám. V Čechách mám syna. A v Americe manželku a dva syny. Jednomu je sedmnáct a druhému tři.
Co až řeknou: Tati, chceme být válečnými reportéry jako ty?
Fajn, kluci, to je dobrý řešení. Aspoň zjistíte, co je realita, a nebudete se tvářit, že neexistuje. Tohle jim řeknu.
