Na řádění vraha Josefa Svobody v Bukovicích na okraji Jeseníku a v osadě Dolní Les u nedalekých Vlčic, kde sekerou pozabíjel sedm lidí - z toho pět byly jeho děti - místní pamětníci dodnes nedokážou zapomenout.
Čtyři dny před výročím zločinu, který byl co do počtu obětí nejhorším řáděním masového zabijáka v tehdejším Československu se vzpomínky z minulosti opět vynořily. Současně se zprávami o osmi obětech střelby v restauraci v Uherském Brodě.
„Když jsem viděl záběry z Uherského Brodu ve zprávách, hned se mi vybavila ta strašná tragédie, ke které u nás tehdy došlo. Na to se prostě nedá zapomenout,“ říká Jindřich Basel, kterému tehdy bylo čtrnáct let a který bydlí ve stejné ulici, kde stojí dům, v němž se odehrála první, jesenická část děsivého příběhu. Při ní vrah zabil čtyři své syny ve věku deset až sedmnáct let.
„Prý to bylo strašné, všichni byli hrozně posekaní“
První informaci o zločinu se Basel dozvěděl spolu se spolužáky ve škole. „Ředitel nám tehdy řekl, že tam došlo k vraždě a že je ulice obstoupená četníky. Bylo to v sobotu. Tehdy se chodilo do práce i do školy v sobotu pravidelně,“ vypráví muž.
Vražedné běsnění Josefa SvobodyPosledního února 1967 muž v Jeseníku-Bukovicích ubil sekerou své čtyři syny ve věku 10 až 17 let. Poté odjel traktorem do osady Vlčice, kde nad ránem vpadl do domku rodičů své manželky. Sekyrou těžce zranil tchána a jednu ze svých dvou dcer. Oba zemřeli v jesenické nemocnici. Tam svým zraněním podlehla i sedmá oběť, dívka ze sousedství, která přiběhla na místo činu. Masový vrah se následně pokusil zabít i sám sebe - nejprve se několikrát udeřil sekerou do hlavy a poté se neúspěšně snažil oběsit. Nakonec si vzal život skokem do kamenolomu. Motivem jeho běsnění byl téměř jistě chystaný rozvod, o který jeho manželka zažádala v době, kdy byl ve vězení. Ženu i děti dlouhodobě týral a bil. Agresivní začal být postupem času i na sousedy, po napadení jednoho z nich sekerou skončil před soudem a později musel do vězení kvůli znásilnění a dalšímu pokusu o něj. Zpět na svobodu vyšel rok před masovou vraždou, kterou pak spáchal jen pár hodin před prvním rozvodovým stáním. |
V ulici podle něj tehdy nebyla asfaltka. „Jak tam bylo najednou tolik aut a lidí, byla celá rozježděná, všude plno bahna. Venku bylo nevlídno, mrholilo,“ vybavuje si muž, jehož otec byl zabité identifikovat.
„Prý to bylo strašné, všichni byli hrozně posekaní,“ popsal. Sám se nejvíc znal s dcerou vraha, která jako jediná z jeho dětí řádění přežila.
„Byli jsme sousedé. Když jsme byli menší, tak jsme si spolu hodně hrávali. Ani nevím, kde teď žije,“ doplnil.
Ves si v sobě nesla smutek ještě dlouho, vzpomíná pamětník
Další soused Svobodových z Bukovic Ladislav Müller se o tragédii dozvěděl se zpožděním, protože byl tou dobou na vojně.
„Muselo to být strašné. Ještě dlouho si v sobě dědina nesla velký smutek,“ vzpomíná soused.
Se zpožděním se zprávu dozvěděla také Marie Závěšická bydlící necelý kilometr od místa bukovické tragédie.
„Už si přesně nevybavuji, jak jsem se to dozvěděla. Asi když jsem přijela domů z učiliště,“ přemítá žena. Z rodiny znala hlavně nejstaršího syna Svobodových.
„Ten kluk byl strašně hezký, vždycky se mi moc líbil,“ vzpomíná.
V nemocnici operovali současně tři lidi se zraněnou hlavou
Masakr z února 1967 si vybavuje také Věra Rolencová, která v té době sloužila jako sálová instrumentářka na chirurgickém oddělení nemocnice v Jeseníku.
„Tehdy nám přivezli během chvíle tři těžce zraněné lidi. Vzpomínám si, že najednou probíhaly tři operace, všechno hlavy,“ popsala Věra Rolencová. Vzpomněla si především na dceru vraha, které se podařilo jeho běsnění přečkat. Do nemocnice se dostala mimo jiné se svojí zraněnou babičkou.
„Tu dívku vidím jako dnes. Ještě než dostala anestetikum, volala ‚nech babičku, nech babičku‘. Musel to pro ni být otřesný zážitek,“ řekla.
Hrůzu dívka prožila v osadě Dolní Les u Vlčic, kde masakr pokračoval druhým dějstvím. Na jeho konci byli tři mrtví. Na následky útoku zemřela v nemocnici jedna ze Svobodových dcer, jeho tchán a dívka ze sousedství.
Dům Svobodových na okraji Jeseníku byl po tragédii delší dobu prázdný. „Nikdo odsud tam nechtěl bydlet,“ popsal Müller. Nakonec se do něj před více než třiceti lety nastěhoval Ervín Neugebauer s rodinou.
„Samozřejmě nám to s manželkou vadilo, ale sháněli jsme byt a zrovna nic jiného nebylo. Už jsme tam zůstali. O té tragédii jsme se doma vůbec nebavili, abychom ji nepřipomínali,“ řekl Neugebauer.
