Po deváté hodině ráno už jsou všichni i se svými psy shromážděni před chatou. Upravuje se výstroj, uklidňují se psi, dolaďují detaily a velitel rozdává poslední pokyny k průběhu cvičení. Všichni čekají na vrtulník, který by měl přiletět každou minutou.
Cvičení psovodůPro psovody je lavinové cvičení zároveň i atestací. Na základě přesvědčivého výkonu v terénu a složení zkoušky dostanou kvalifikaci, která je odstupňovaná podle hloubky zasypání osob, času jejich nalezení, rozlohy hledání a dalších faktorů. Kromě této zimní atestace musí psovodi splnit ještě letní. |
Zatímco u chaty se vyčkává, vysoko v horách už jsou figuranti a záchranáři „staré gardy“, kteří let vrtulníkem nemusí absolvovat. Na hřebenech již jsou připravené hluboké díry ve sněhu , které poslouží jako falešná lavina, do které oběti zasypou. Všechno musí vypadat autenticky a být nachystané, než přiletí záchranáři se psy.
„Připravovala jsem se na to, ale i tak člověk prostě nemůže mít klaustrofobii,“ říká dvaadvacetiletá Veronika Paloušová, pro kterou to je už druhé lavinové cvičení.
Psi si musí na vrtulník zvyknout
Kolem půl desáté k chatě přilétá vrtulník a armádní piloti si svolávají malou poradu. Záchranáři dostávají krátké poučení o nasedání do helikoptéry, vedení psa, kotvení lyží a spouštění na laně do terénu. Pár věcí ujasňuje i člen horské služby Pavel Horký, který má na starosti organizaci cvičení u Richterových bud. Co se však týká vrtulníku, má poslední slovo armáda.
Po krátkém brífinku už se připravuje první skupina mužů, kteří se řadí za sebe a za ohlušujícího svištění listů helikoptéry pomalu postupují i se psy proti proudu vzduchu směrem k vrtulníku. „Je to komplexní cvičení na pěti stanovištích, když je vysadíme, psovod musí okamžitě začít hledat a vyhrabávat,“ říká Horký, který si pomocí vysílačky udržuje přehled o stavu na jednotlivých stanovištích a rozděluje muže na tří až čtyřčlenné skupinky.
Potom už běží všechno podle dohodnutého scénáře. Vrtulník létá mezi základnou a pěti stanovišti, z nichž jedno je i v Modrém dole, kde nedávno spadla lavina. Záchranáři musí během celé akce zvládat kromě předepsaných úkonů ještě psa. Ačkoliv jsou psi pro svou práci cvičeni bezmála celý život, cesta vrtulníkem je pro ně náročná a je vidět, že ne všem se do stroje chce. Ještě horší je podle pilotů výstup, kdy už pes ví, do čeho jde. „Dnes se nechtělo ven žádnému,“ říká jeden z nich po odvezení poslední skupinky.
V lavině jde hlavně o čas
Po vysazení pilotů v horách začíná záchranná část. Psi hledají ve sněhu a záchranáři vyhrabávají. Rozhodující je čas. „Co se týká přežití v lavině, tak asi devadesát procent lidí přežije prvních patnáct minut, ale po 35 minutách už je to jen třicet procent. Tam je ohromný skok,“ vypichuje důležitost rychlé akce velitel cvičení Pavel Cingr.
Při tréninku však mají „zavalení“ ve sněhu nechané dostatečně velké vzduchové kapsy na to, aby mohli dýchat. „Dneska jsem v jámě byla hodinu, včera hodinu a půl,“ dodává Paloušová, kterou ani zavalení do sněhu zjevně nerozházelo. Přece jen se záchranáři trénuje i ve starých budovách a v lese, takže patří k ostříleným figurantům.
Pro záchranáře je sice nácvik na záchranu raněných zpod laviny zpestřením běžného pracovního týdne, zároveň je však i nezbytností, protože ve své práci nikdy neví, do čeho budou muset jít. „Běžné jsou sice úrazy a zlomeniny, ale zasahoval jsem třeba i u padáčkáře, kterému se složil padák a spadl z patnácti metrů na sjezdovku,“ říká Filip Šlour, který se u horské služby pohybuje šest let.
Takové cvičení je jen jednou do roka
Po vytažení zavalených obětí se všichni musí rychle vrátit na „základnu“ a připravit se na odpolední program. Někteří záchranáři nazouvají lyže a sjíždí zpátky na Richterovy boudy. Moc času na odpočinek však nemají, kolem půl třetí už znovu vyráží zpátky do hor. Tentokrát už jdou po svých, trénink s vrtulníkem je jen malou částí cvičení. Filmová představa záchranářů slaňujících do jakéhokoliv terénu se v praxi moc nevidí.
Je třeba uvážit, že nasazení vrtulníku je limitované počasím a dalšími vlivy. Většinou musí horská služba dopravit raněné na smluvené místo, odkud už je vrtulník jen vyzvedne. „Ve třech čtvrtinách případů se dostane na místo horská na skútrech a sveze zraněné na místo, odkud je vyzvedáváme,“ říká jeden z pilotů armádní helikoptéry. Horská záchranná služba ani vlastní vrtulníky nemá . Používají armádní a policejní, jejichž zapůjčení funguje na základě smluv.
Lavinového cvičení, které trvá celý týden, se účastní 21 záchranářů-psovodů, kteří přijeli kromě Čech i z Polska nebo Slovenska. Kromě nich je však třeba ještě započítat asi dvacet obětí, piloty vrtulníku a několik záchranářů, kteří zodpovídají za organizaci. Cvičení takového rozsahu má horská služba jen jednou do roka.
