Slaměný „oblek“ hasiči a dospělí upletli přímo na patnáctiletého Bořka Vopařila, který jako nejstarší chlapec ze šestnácti zúčastněných předváděl Jidáše. Ostatní kluci ho pak provázeli od domu k domu, hrčeli na roztodivné a rachotící hrkačky a koledovali.
„Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil, žes svého mistra Židům prozradil? Za to musíš v pekle hořeti. S Luciperem ďáblem tam přebývati. My školáci chodíme a klekání hrkáme,“ rachotili v sobotu před každým domem, aby dostali co nejbohatší výslužku.
Na vodění Jidáše se přišel podívat i bývalý místostarosta obce František Říha, jehož syn je dnes ve stejné funkci a pomáhal strojit Jidáše. „Já jsem si svého Jidáše odbyl v roce 1949 a chlapci mají dnes řehtačku v podobě trakaře, kterou mí tehdy vyřezal můj strejda,“ ukazuje pamětník na houf dětí.
„Tehdy byl ještě přídělový systém a pamatuji se, jak jsme halekali: Když nemáte vejce na lístky, dejte alespoň peníze,“ vzpomíná Říha.
Školáci procházeli Stradouní od Zeleného čtvrtka. Třídenní řehtání hrkaček nahrazuje zvuk zvonů, jež podle tradice odletěly do Říma a vracely se až po Kristově vzkříšení.
Obchůzka v masce Jidáše je fyzicky náročná
Jidáš má ve Stradouni na sobě oděv ze slámy s vysokou potupnou čepicí ze žitných stébel, dnes spíše z rákosu, s trnovým ozdobeným prutem v ruce. „V některých obcích Jidášovu masku po obchůzce pálí, někde ji uchovají na další rok,“ popisuje zvyk pracovnice Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě Soňa Krátká.
Jidáš při obchůzce někdy opravdu trpí. „Klukovskou ctí Jidáše je obejít celou obec jen se dvěma zastávkami na odpočinek. Nepohodlné oblečení překáží v chůzi, nedovolí mu třeba úplně připažit ruce. Za větru nebo teplého počasí jsou ty téměř tři kilometry chůze s výhledem jen mezi stébly čepice a dlouhým šípkovým prutem v ruce, opravdový sportovní výkon,“ připomíná Říha.
Tradice vodění Jidáše ve Stradouni sahá do konce devatenáctého století. Jejím základem je lidový obraz potrestání zrádce vedením na popraviště a upálením, jak bylo běžné ve středověku. Ve Stradouni vodili Jidáše i za komunistického režimu. Děti zvyk držely i přesto, že po ranním hrkání musely jít do školy.
Tento tradiční lidový velikonoční zvyk už dnes udržují jen v málo obcích na Vysokomýtsku a dostal se i na Seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury (více čtěte zde).
