Ještě před čtvrtou hodinou ráno to vypadalo, že kvůli intenzivnímu dešti nebude z tradičního folklorního setkání nic. Naštěstí se ale vyjasnilo a kolem páté už se první kosy začaly zakusovat do vzrostlé trávy.
„Kosení se snad ani zrušit nedá. Některé sbory k nám jezdí až ze Šumavy, Orlických hor nebo východního Slovenska a to bychom jim nemohli udělat,“ přiblížil za pořadatele z Folklorního studia Buchlovice Pavel Dvořan.
Zatímco na zvlhlou trávu dopadají první sluneční paprsky, nad ní se tvoří znatelný mlžný opar. To ale desítkám sekáčů nevadí. Naopak, od nepaměti se vyráží s kosou na louky už brzy ráno, dokud leží na trávě rosa. Pokud navíc zaprší, není to vůbec na škodu.
„Díky dešti se tráva lépe seče. Je křehčí a lépe pod kosou drží. Suchá tráva má spíše tendenci utíkat,“ vysvětlil Jiří Kolařík, když mezi kosením chvíli odpočíval. Do Buchlovic přijel z nedalekého Kněžpole.
Práci s kosou se učil už zamlada, když sekal trávu pro králíky, ovce nebo býka, které chovali jeho rodiče. „Při kosení člověk zrelaxuje, cítí se výborně. Jezdit se sekačkou po zahradě by mě nebavilo,“ podotkl Kolařík.
Kousek od něj si dívky v krojích pletou z lučních květin věnečky, další okolo procházejí s hráběmi na ramenou. „To mám jen jako rekvizitu,“ usmála se jedna z nich po otázce, zda jde shrabávat seno.
Kosení je jako tai-či, tvrdí pětinásobný vítěz
Trošku hůře se na louce cítili sekáči, kteří přijeli z daleka a neodolali pověstné moravské pohostinnosti. Třeba Josef Morávek dorazil do Buchlovic až z východočeského Vamberka.
„Samozřejmě jsme byli ve sklípku, přišli jsme po půlnoci a teď to vyspání chybí. Navíc je dusno a horko, když se člověk pohne, je to znát,“ přiznal kolem šesté hodiny ráno.
Také on ale kosení vnímá především jako odpočinek a prevenci některých zdravotních neduhů. „Dnes mají i mladí lidé problémy se zády. Páteř sice vydrží šílené zatížení, ale musí kolem sebe mít svalový korzet. Mně je 67 let a nevím, co je to bolest zad. Rotační pohyb při kosení je pro svaly balzám,“ objasnil.
„Je to hodně podobné cvičení tai-či,“ souhlasil s ním František Šmolík, pětinásobný vítěz soutěže o nejlepšího sekáče.
Seno bylo základ, jako je dnes nafta
Zatímco při většině závodů sekáčů jde o rychlost, při Písních koseckých je kladen důraz také na kvalitu sečení, umělecký dojem a kroj.
„Tak má kosení doopravdy vypadat. Tráva se skládá pěkně do řádku, nelítá bůhví kam. Aby byl sekáč dobrý, musí vědět, jak se kosa v trávě chová, a dělat přirozené pohyby. Samozřejmostí je dobře naklepaná a nabroušená kosa, se kterou se pak s trávou mazlím,“ nastínil Šmolík.
Letošním ročníkem vstoupily Písně kosecké už do své třetí dekády. „Jejich prapůvodní myšlenkou bylo, abychom se sešli my místní, pozvali kamarádské sbory a zkusili si něco takového zažít. Už napoprvé byla odezva lidí tak úžasná, že se nyní tradici snažíme zachovat,“ popsal Dvořan.
Naši předci brali kosení jako zcela přirozenou součást svých životů. Získané seno sloužilo jako nezbytné krmivo pro domácí zvířata. „Třeba můj stařeček chodil s dalšími kosit lúky na Veselsko k řece Moravě. Za týden je posekli, nasušili seno a to si pak odvezli do Buchlovic. Tehdy bylo seno základ, tak jak je dneska možná nafta,“ doplnil Dvořan.
