Pod mladými smrky, jen pár kilometrů od Borových Lad na Prachaticku, leží spousta jehličí a ulámaných větví vonících pryskyřicí. Ještě předminulý týden tady lesníci s pomocí harvestorů naplno káceli.
I když možná polovina stromů zmizela, na první pohled je všude kolem pořád hustý les. Místy stromy tvoří početnější skupinky, jinde jsou jejich rozestupy širší. Oproti místům, kam se lesníci ještě nedostali, je tady mnohem více světla a mezi smrky se sem tam zlatě zaleskne i do podzimního hávu oděný buk.
Zatím ještě slabý a pokroucený, ale díky prosvětlení lesa může lépe růst a nabírat sílu. Stejně jako vybrané smrky, které zásah také přečkaly, v budoucnu vytvoří stabilní základnu vznikajícího lesa.
Právě takový je totiž smysl zásahů, které v mladých lesích na Šumavě provádí správa národního parku už třetím rokem. Až do konce 20. století to byly většinou smrkové porosty, u nichž se počítalo s jejich hospodářským využitím - a vznikly umělou výsadbou. Takové lesy zabírají až třetinu rozlohy celého národního parku a rostou i tam, kde by mohly za jiných okolností převládat jedle nebo buky.
Hrozí velké riziko, že se vyvrátí nebo přilákají kůrovce
Nejmladším ze smrkových monokultur je dvacet až třicet let a jsou velmi husté. Na hektaru lze napočítat až tři tisíce stromů.
„Soupeří spolu o světlo. Rostou proto do výšky, zkracují se jim koruny a mají malé kořeny. Hrozí u nich proto velké riziko, že se vyvrátí a nebo budou za čas ideálním lákadlem pro kůrovce. Kvůli zastínění mají takové lesy navíc minimální podrost a poskytují jen málo prostoru pro život dalších rostlin a živočichů,“ vysvětluje náměstek ředitele Správy Národního parku Šumava Jan Kozel, do jehož působnosti spadá péče o lesní ekosystémy.
Mimo národní park jsou takové lesy poměrně běžné, ale v blízkosti nejcennějších území je třeba vylepšit jejich stabilitu. A kvůli ní na Šumavě začali používat nové postupy „výchovy“ lesa.
Výrazným prosvětlením se lesníci snaží zbývajícím stromům poskytnout prostor, který jim v husté výsadbě chyběl. Díky světlu stromům zesílí kořeny, přibudou větve a lépe překonají nepříznivé podmínky.
Místy stromy dokonce téměř mizí a světlina připomíná palouk s několika solitéry. Díky tomu tady v budoucnu vyroste bohatější koberec rostlin, například borůvčí. Za ním by se měli rozšířit motýli a další hmyz. Ale prostředí bude vhodné třeba i pro tetřevy nebo jeřábky.
Snáze se tu budou moci uchytit i semena stromů, která sem zavane vítr nebo roznesou ptáci. A po desítkách let les získá pestrou strukturu, která mu zajistí mnohem větší stabilitu.
Nechali se inspirovat přírodou
K té má přispět i další zvláštnost, které si lze v lese všimnout. Uprostřed palouku stojí pahýly smrků, které vypadají, jako by je před časem polámala vichřice. Ale je to dílo člověka. Stejně jako ležící větve stromů, po nichž ještě nedávno jezdily harvestory, postupně zetlí. Uchytí se na nich houby, v některých možná najdou možnost k hnízdění ptáci.
„Pro tyto zásahy jsme se nechali inspirovat přírodou. Díky tomu, že na Šumavě je skoro čtvrtina plochy lesů ponechána bez zásahu, můžeme na ní vidět, jakým způsobem se les přirozeně obnovuje. Les je nesourodý, plný tlejícího dřeva, stromy rostou ve shlucích a někdy osaměle, není možné proto použít nějakou šablonu. Všude je hustý bylinný podrost a to je základ budoucího stabilního lesa,“ upozorňuje Jakub Hruška, vysokoškolský profesor, který je jedním z propagátorů tohoto typu lesního hospodaření.
Na Šumavě tyto postupy zkoušejí v uměle vytvořených smrčinách jako první v celém Česku. Přírodě jsou nejbližší, ovšem mimo národní park nejsou z ekonomických důvodů prakticky realizovatelné. Kácet v hustých lesích tímto způsobem je totiž finančně i technicky náročné, vytěžené dřevo z poměrně mladých stromů navíc není možné příliš výhodně zpeněžit.
Na Šumavě se přitom podobným stylem těží jen v porostech mladších osmdesáti let. „Nám ale nejde o to, abychom na těchto zásazích vydělali. Chceme se pokusit vytvořit stabilní les, který nebude tolik náchylný k poškození a získá stabilitu, díky níž třeba bude v budoucnu možné převést i tyto porosty do oblastí, kde už člověk nebude zasahovat,“ podotýká ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený.
