Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Studentům líčí hrůzy, které prožila za války. Musím předat poselství, říká

  9:16aktualizováno  9:16
Alena Popperová pochází ze židovské rodiny. Její otec zahynul v koncentračním táboře, sama během války velmi trpěla. Její druhý muž zažil uprchlickou cestu na lodi Patria do Izraele. Podle jeho vyprávění nastudovalo Jihočeské divadlo hru Archa naděje.

Otec Aleny Popperové zemřel v koncentračním táboře, ona sama za války velmi trpěla. | foto: Marek Podhora, MAFRA

Do kolen ji život dostal mnohokrát, ale vždycky se zvedla a našla v sobě sílu jít dál. S lehkou ironií v hlase Alena Popperová hned přiznává, že od té doby, co má kolena umělá, se jí už vstává mnohem hůř. Toto pondělí oslavila bývalá zdravotní sestra 84. narozeniny.

„Bohužel, 3. říjen není datum, na které ráda vzpomínám. V roce 1944 z našeho bytu v českobudějovické Nové ulici odvedl četník pan Mašek našeho tatínka k výslechu na gestapo,“ vysvětluje s tím, že tehdy ho rodina viděla naposledy. Za to, že chodil i přes zákaz do kanceláře a žlutou hvězdu na kabátě přikrýval aktovkou, ho udal jeho koncipient.

Válečnou dobu si Alena Popperová připomíná dost často. Na pozvání chodí do škol a studentům přibližuje období, které navždy ovlivnilo její život. Odnesla si z něj i svoji fobii z velkého množství neznámých lidí v uzavřeném prostoru. To když se na jaře 1945 ocitla sama v Praze ve sklepním krytu. K nikomu nepatřila, nikoho neznala a strašlivě se bála.

Alena Popperová

České Budějovice se rodačce z Prahy staly životním osudem. Vyrostla tady, vystudovala dálkově zdravotnickou školu, pracovala na psychiatrickém oddělení zdejší nemocnice a žije zde dodnes. Z prvního manželství s vojenským hudebníkem Františkem Slabým má dvě dcery Helenu (62) a Zoru (60), z druhého s Bedřichem Popperem Editu (52). Má pět vnoučat a čtyři pravnoučata. Zároveň je „babičkou“ pro devět německých studentů, kteří za ní jezdí v rámci projektu Živá paměť. Se sestrou Norou totiž byly za války skrývanými dětmi. Jejich otec, židovský advokát Viktor Metzl, zemřel v roce 1944 v koncentračním táboře Mathausen, maminka se z Malé pevnosti v Terezíně vrátila po válce.

„Nemůžu kvůli tomu ani do lázní, padne to na mne a radši mizím. Překonat to opravdu nedokážu,“ říká žena, která se v životě mnohokrát setkala s nenávistí okolí.

Ačkoliv sama byla díky mamince se sestrou pokřtěná, židovský původ tatínka Viktora Metzla, známého českobudějovického advokáta, jí připomněla německá spolužačka hned v 1. třídě. „Já vůbec netušila, že jsme nějak odlišní. Na krku jsem měla řetízek s madonou a ona mi ho strhla se slovy, že Židi tohle nesmí nosit,“ vybavuje si jednu z mnoha událostí. Přitom to byl dárek od slavného komika Vlasty Buriana.

Maminčin nejmladší bratr Arnošt Vlašimský byl známým pražským lékařem a přátelil se s mnoha tehdejšími umělci. Dokonce si vzal herečku Vlastu Matulovou, která v životě paní Aleny rovněž sehrála svou roli. Právě tahle rodina se jí stala posledním útočištěm.

„Když zatkli tři dny před Štědrým dnem 1944 i maminku a nás se sestrou za tmy vyhodili na ulici, jen jsme plakaly strachem. Šel kolem můj někdejší učitel a tatínkův spolužák, taky se bál a radši rychle utekl. Zachránila nás naše bývalá služebná Maňka.“

To, jak prožily vánoční svátky, vytěsnila z paměti. Vybavuje se jí jen, že najednou byla v pražském strýčkově bytě a dozvěděla se, že její o dva roky mladší sestra Nora musí k dalšímu strýci do Chotěboře.

„Představte si dvanáctiletou holku, která si uvědomuje, že sestra je poslední pouto s rodinou, která se během tří měsíců úplně rozpadla. Pořád jsem jen brečela,“ vzpomíná. A i dnes se jí objeví slzy v očích. Se svou sestrou Norou se v Budějovicích potkaly až po válce. Žije tady dodnes a je to matka nynějšího ministra kultury Daniela Hermana.

„Strýček Arno mi platil učitele němčiny, matematiky, klavíru, ale já byla dost vzpurná puberťačka věčně se slzami smutku v očích. A Vlasta Matulová, které se v rodině říkávalo studená Matulka, mi rozhodně žádnou milující náruč neposkytla,“ poznamenává.

Maminku po návratu z terezínské Malé pevnosti v květnu 1945 ani nepoznala. Ta vychrtlá smutná paní přece nemůže být její nádherná a stále příjemně vonící maminka! Byla. Společně pak čekaly už v Budějovicích na návrat tatínka. Šokující sdělení jeho spoluvězně, že zemřel hladem už koncem října 1944, její matku doslova zničilo.

Mladičké Aleně proto nabídl přístřeší a zázemí rodinné školy další maminčin příbuzný, továrník z Nové Paky. Když zemřel ještě před znárodňováním, vrátila se do Budějovic. Zamilovala se do vojáka, který byl vyhlášený krasavec a potom měl i svůj orchestr.

„Antík, jak se Františkovi říkalo, Slabý měl matku, která mi velmi ztrpčovala život. Dokonce jsem od ní schytala občas pár facek, když jsem něco neudělala podle jejích představ. Taky mu pro milenky půjčovala svůj byt,“ naznačuje důvod, proč se nakonec vzepřela a požádala o rozvod.

Do Izraele se nikdy nepodívala

Mezitím brala jakoukoliv práci, aby uživila své dvě dcery. Dělala instrumentářku u vojenského zubaře, pracovala ve spisovně na vojenské správě. Ale chtěla do zdravotnictví, tak se nakonec pustila do studia zdravotnické školy.

„Tehdy mi pomohl můj druhý muž, Bedřich Popper. Byl Žid o třiadvacet let starší, ale právě on mi ukázal, co je to skutečná láska,“ vzpomíná. Protože zažil uprchlickou cestu na lodi Patria do Izraele, občas byl ochoten zavzpomínat. A paní Alena ho nakonec přesvědčila, že si jeho vyprávění bude zapisovat. I díky tomu mohlo Jihočeské divadlo vloni nastudovat hru Archa naděje.

„Když mi paní režisérka řekla, že to bude muzikál, vyděsila jsem se. Je to přece obrovská židovská tragédie. Byla jsem ale spokojená. Ano, byla to strašlivá doba, ovšem z divadla člověk odchází právě s tou nadějí v duši. I když je malinká,“ říká.

Nadějí se ona sama utěšovala, když její Bedřich pět let bojoval s nemocí. Starala se o něj doma a zároveň pracovala jako sestra na budějovické psychiatrii. Podle ní je nemoc duše mnohem horší než nemoc těla. Ne každý ale unese vizi bolesti.

„Můj pozdější přítel, rovněž Žid, měl rakovinu tlustého střeva a zastřelil se na ulici. Zase jsem zůstala sama a zase jsem to musela zvládnout,“ říká rezignovaně. Ještě v sobě našla ale sílu na to, aby šla dělat muzikoterapeutku mezi mentálně handicapované do domova v Libniči. To jí bylo 70 let.

Teď vypráví o době, v níž vyrůstala, dětem, v jejichž věku v nelehkých dobách byla rovněž. „Říkám si, že předávat tohle poselství o lidské zlobě a jejích následcích musím. Jsem babičkou pro německé studenty, kteří jezdí do Budějovic, a povídám si s nimi. Nepřipouštím si, že to byli jejich dědové a pradědové, kteří uvěřili Hitlerovi,“ dodává s tím, že ona sama musela odpustit mnohé.

Mezi své vrstevníky ale příliš nechodí. Vadí jí, že si často stýskají na bolesti, které je trápí, i na ceny léků nebo jídla. „Nejsem pesimistka. Mou společnicí je voříšek Mery. Můj pátý pes v pořadí. I kvůli ní tu musím být co nejdéle,“ přiznává.

Líto je jí jediné: že se nikdy nepodívala do Izraele. Poprvé onemocněl Bedřich, s nímž cestu plánovali. Podruhé se chystala s přítelem, který se zastřelil. A když před třemi roky měla koupenou letenku, kvůli akutní bolesti zad musela do nemocnice.

„Tak si to alespoň užili vnuk a dcera. Prostě mi tahle země není souzená,“ míní. „Moji blízcí jsou v mém srdci a tady,“ ukazuje mi na řetízku své spojení s nimi. Davidovu hvězdu.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.