„Já jsem si s sebou někoho přivedla,“ říká Barbora Bálková a vytahuje na stůl malého medvídka. Na tom by nebylo nic divného. Jenže tenhle je z imitace lidské kůže. A navíc je sešitý jako po transplantaci orgánů.
„Poslední týdny šiju pandy z imitace lidské kůže. Panda je symbol Číny, vyvážejí je do světa, zapůjčují do zoo po celém světě. Když ublížíte pandě, tak za to můžete dostat až trest smrti. Na druhou stranu má Čína tisíce politických vězňů, které zneužívají na transplantace lidských orgánů. V jednom objektu tak spojuju tyhle dva motivy,“ líčí nekonvenční umělkyně.
Plánuje udělat celou armádu takto zjizvených medvídků. „Chci na tuhle problematiku upozornit a ukázat to veřejnosti ve stravitelné formě. Je to celkem náročné. Pracuju dvanáct až čtrnáct hodin. Nakreslím si střih, pak medvídka sešívám, vyztužím silikonem, vycpávám, na závěr lepím oči a pigmentuju pokožku. Jeden medvěd vzniká dva dny. Mám jich zatím 23. Chtěla bych, aby jeden zastupoval tisíc úmrtí. Ale ještě nevím, kde se zastavím. Ráda bych to spojila s fotografiemi dostupných snímků obětí,“ popisuje.
Hitler jako figurka na hrací ploše
S imitací lidské kůže pracovala už na zmíněném Kolotoči diktátorů, který je nyní součástí výstavy Odvrácená strana ráje v Galerii Mariánská. Adolf Hitler, Josip Stalin, Mao Ce-tung a Kim Čong-un poníženě klečí na kolotoči, a stávají se tak figurkami na hrací ploše.
Barbora BálkováNarodila se 4. března 1978 v Českých Budějovicích. Studovala Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity, absolvovala AVU - Školu Ateliéru vizuálních komunikací Jiřího Davida a nových médií Veroniky Bromové. Má za sebou desítky samostatných i skupinových výstav doma a v zahraničí. Naposledy vystavovala například v Českém centru v Paříži. V současnosti je v českobudějovické Galerii Mariánská k vidění její kontroverzní projekt Odvrácená strana ráje. Věnuje se malbě, kresbě, fotografii a tvorbě objektů. Žije v Praze, ale na jih Čech pravidelně dojíždí za rodinou |
Vypadají jako živí, mají věrohodně vypracované všechny detaily. Hitler má koňské sedlo a uzdu, která symbolizuje roubík, Mao červené trenýrky, Stalin ohlávku a nahý zadek jako terč pro bičík. V dalších místnostech galerie jsou uniformy dalších diktátorů také z imitace kůže, vlasů a kostí.
„Na tenhle projekt mi přišlo pár reakcí. Napsal mi třeba jeden pán ze Slovenska, vyjádřil mi podporu a ptal se mě, jestli se nebojím. Pak třeba dostávám tipy, koho ještě na kolotoč umístit,“ vypráví.
K angažovanému umění se dostala přes fotografii a malbu. „Když jsem malovala, tak jsem se zabývala spíše sama sebou. Fotka byla více o obecnějších tématech. Teď se více zabývám věcmi, ke kterým mám potřebu se nějak vyjádřit. Když mě něco zvedne ze židle, tak raději tu energii nasměřuju k práci,“ popisuje.
Dědek tahající řepu
Svůj úplně první dětský obrázek si sice nevybaví, ale ten zásadní se jí vryl do paměti naplno. „Ještě v mateřské školce v pěti letech jsem skončila druhá v soutěži Děti, mír a umění. Název byl poplatný tehdejší době. Namalovala jsem dědka tahajícího řepu,“ vypráví.
V rodině neměla mezi předky žádného umělce. Dědeček však měl partnerku, která měla jako hobby malbu zátiší a krajiny. „Vždycky když jsme k nim přišli, tak to tam krásně vonělo terpentýnem. Občas mi dávala zbylé barvy,“ líčí.
Už od školky chodila do výtvarného kroužku, potom do lidové školy umění. „Zásadní vliv na mě měl budějovický učitel Stanislav Kahuda. Hodně jsme spolu diskutovali a také jsme hráli piškvorky. Nedávno jsme si je po zahájení výstavy v hospodě zahráli a zase mě porazil,“ směje se.
V dospívání ji uhranul příběh Vincenta van Gogha. „Fascinovalo mě jeho utrpení pro umění a šílenost, se kterou se odevzdal práci. To mi v dospívání přišlo zásadní,“ přemýšlí. Několik let studovala na místní Pedagogické fakultě, ve třetím ročníku se dostala na vysněnou Akademii výtvarných umění v Praze. Po skončení studií je na volné noze. Vedle českých galerií vystavovala například v Maďarsku, Německu, Jižní Koreji, Řecku, naposledy v Českém centru v Paříži. Z poslední doby si váží své nedávné účasti na výstavě Krásný nový svět v Galerii Dox v Praze.
„Od počátku jsem měla jasno, že se chci věnovat umění. Maminka je na moji tvorbu pyšná a nikdy mi nebránila v tom, co mě baví,“ říká. Vedle prodeje svých děl si už od studií přivydělává jako modelka hraním v reklamách, které míří většinou do zahraničí. „Hrála jsem třeba v reklamách na auta, na hubnutí, u nás jsem například točila s Filipem Renčem. Nemusím mít stabilní povolání, umožňuje mi to věnovat se umění,“ dodává.
Když zrovna nešije medvědy, tak je ráda v přírodě nebo si čte. Teď sbírá kolibříky, malé knížečky vázané v kůži. Během rozhovoru v Masných krámech vysypala na stůl z kabelky hned čtyři.
I když už vystavovala na spoustě prestižních míst, sny stále má. „Konkrétní jména ale nebudu zmiňovat. Jsou třeba různé festivaly umění, potěšilo by mne, zúčastnit se některého z nich.“
