Polévka Picana se v Bolívii vaří a konzumuje jen jedinkrát v roce, na Štědrý den. Tuhle tradici Israel Fabian Oropeza Peňa drží i v Čechách, kde žije od roku 2005. Přivezl si sem ale spoustu jiných, s nimiž seznamuje i svou ženu Hanu. V létě se totiž oženil, a připoutal se tak ke střední Evropě víc, než možná sám před léty plánoval.
„Vždycky jsem se chtěl podívat do Evropy. V dětství jsme se starší sestrou sledovali pohádky, v nichž Popelka i Sněhurka vždycky žily v nějakém nádherném zámku. Takové u nás nemáme,“ přiznává s úsměvem sympatický černovlasý muž, na němž je na první pohled vidět jeho cizí původ. Sen o návštěvě zámků si splnil, jen na Hluboké byl už šestkrát a na Karlštejně třikrát.
Když složím poklonu jeho češtině, přizná, že po ročním přípravném univerzitním kurzu v Poděbradech uměl jen základy. Tvrdí, že si připadali jako v cizineckém ghettu, kde se spíš vzájemně učili své rodné jazyky. Když pak musel na fakultě číst i mluvit česky, popral se s tím po svém.
„Stahoval jsem si české písničky a četl texty, díval se na filmy a taky chodil s kamarády do hospod. Najednou se to zlomilo,“ vysvětluje s tím, že některé věci z češtiny nepochopil dodnes. Třeba to, jak měníme slovo při počítání.
„Jeden pes, tři psi, pět psů. Ve španělštině je to pořád jen pes, ale přidáváme číslovky. Nebo když učitelka češtiny řekla, zeptáme se Fabiana, tak jsem se rozhlížel, kde je ta holka, protože u nás to a ve jméně na konci má vždy jen žena,“ dodává.
Slovní zásobu má bohatou
Jeho slovní zásoba občas signalizuje, že opravdu nestudoval jen v učebnicích. Používá totiž výrazy furt, sranda a řadu dalších. Obdiv za svou češtinu si ale rozhodně zaslouží.
„Když mluvíte v jiné zemi jejich rodným jazykem ne příliš dobře, jsou mnohem vstřícnější. Tady v Čechách jsem se setkával často i s posměchem. Teprve když se vám podaří probořit tu zeď, tak vás začnou brát,“ říká Bolivijec, který před čtyřmi léty dal na radu své maminky a rozhodl se zůstat. Když se jí totiž při její první návštěvě zeptal, poradila mu, že kdyby byla mladá, zkusila by tady žít.
Israel Fabian Oropeza PeňaZ hlavního města Bolívie La Paz zamířil do Prahy v roce 2005. Titul průmyslového inženýra získal už na tamní univerzitě, díky stipendiu na ČVUT přidal další, PhD. Před čtyřmi roky přišel do Budějovic, do firmy Robert Bosch. Na starosti má reklamace od dvou mezinárodních dodavatelů. V létě se oženil s Hanou Jandíkovou a plánuje se tady usadit. Rád jezdí na kole. Mezi jeho koníčky patří hudba, sledování dokumentárních filmů, kreslení a práce na chalupě. S bolivijskými kamarády je v kontaktu stále, s ohledem na časový posun především v noci díky počítačové hře Starcraft 2. |
Ostatně, jeho vstřícný vztah k rodině se prolíná celým naším setkáním nad pivem v Masných krámech. Líbily se i jeho mamince, která sem přijela v létě na jeho svatbu. Ona sama pracovala dvacet let v La Pazu v pivovaru.
„Bolivijské pivo je silnější, ale nemá tak dobrou chuť jako to české, takže ho člověk tolik nevypije,“ směje se Fabian Oropeza. Muž, kterému podle tradice vybrala křestní jméno Israel maminka, to druhé otec. Stejné je to i s příjmeními.
„Budu moc rád, že až budeme mít dítě, narodí se v Čechách, protože mu zůstanou obě bolivijská příjmení. U nás by měl jen to otcovské,“ naznačuje mi další tradici. On sám přijímá i ty české, takže ho nevyděsilo rozbíjení talířů před novomanžely, protože to zažil už na svatbách svých českých a slovenských kamarádů.
Když zabrousíme na vánoční zvyky v Bolívii, dozvídám se řadu nových informací. „Zdobíme stromeček, ale už první prosincovou neděli. Stavíme pod něj betlémy, ty si každá rodina velmi cení. Ale Ježíška do jesliček položíme až po návratu z kostela na Štědrý večer o půlnoci. K tomuto dnu patří také speciální polévka z více druhů masa a zeleniny Picana,“ vzpomíná na tuhle tradici.
K tomu patří i zpívání koled, kdy přijdou lidé oblečení jako indiáni v ponču a s typickými vlněnými čepicemi, zpívá se a tančí. Narozeniny se přece musí patřičně oslavit, zvláště když se narodil Ježíšek. A protože v Bolívii v tu dobu začíná jaro, druhý den se rodiny scházejí na zahradách a griluje se.
Své zvyky má i poslední den v roce. Přesně o půlnoci se konzumují pečená hovězí žebra. Každý musí mít na talíři i dvanáct kuliček hroznového vína a na stole hoří dvanáct barevných svíček.
„Která svíčka nejdřív dohoří, ten měsíc nebude v příštím roce nejlepší. Stejně tak kyselé víno naznačuje, že konkrétní měsíc bude taky problémový,“ popisuje mladý inženýr tradice, které si přivezl do Čech. Navíc se o půlnoci počítají peníze, protože to je příslib bohatství. „A taky běháme po schodech s kufrem a pasem v kapse. To znamená, že budeme hodně cestovat.“
Češi si pořád stěžují
A co ho v Čechách překvapilo? Baví ho, že tady Češi v každém počasí sportují, ale trochu ho překvapuje, že hodně lidí si pořád stěžuje a nesnaží se o nápravu. „Když mi jídlo v restauraci nechutná, tak to hned řeknu číšníkovi nebo kuchaři. Vy si stěžujete až před hospodou, když jste zaplatili,“ říká.
Taky si vždycky myslel, že se v jeho rodné zemi hodně pije alkohol. „Ale to bylo předtím, než jsem viděl pít své české kamarády. Taky je tady pozdě večer hodně mladých dívek samotných v barech. V Bolívii nic takového nevidíte,“ konstatuje s tím, že svou ženu Hanu ale poznal právě v restauraci.
Každé úterý se totiž v jedné budějovické schází španělská komunita a studenti španělštiny. „Hanka se učila španělsky dlouho, a tak umí moc dobře. Těším se, že až budeme mít dítě, bude mít v sobě dvě kultury, dvě země, dva kontinenty. A taky dva domovy,“ sní mladý Bolivijec o budoucnosti. Patří do ní i snaha mít jednou vlastní podnik, který propojí obě země.
A taky by chtěl napsat nějaký filmový scénář. Rozhodně už ale začal psát knihu, která má zatím pracovní název Čechy z druhé strany. „Žiju tady už téměř devět let a zažil jsem jako cizinec věci, které vy domácí už možná ani nevnímáte.“
