Dvořil se jí skladatel Puccini i tenorista Caruso, Evropa a Amerika jí ležely u nohou. Díky ní v New Yorku vůbec poprvé zazněla Smetanova Prodaná nevěsta.
Přitom hned na počátku kariéry Emu Destinnovou potupně odmítli v Národním divadle. Možná za to mohla i pověst uličnické dívky.
Budoucí Božská Ema, jak ji znají diváci stejnojmenného filmu, se narodila v Praze jako Emílie Pavlína Věnceslava Kittlová přesně o půlnoci mezi 26. a 27. únorem 1878. Byla v tom i symbolika. Půlnoc a její tajemno pěvkyni po celý život přitahovaly. Podle pamětí navíc pár hodin po narození projel před domem pohřební průvod.
Otec Emanuel Kittl vlastnil rudné doly v Milešově a byl známým pražským mecenášem a bohémem. Po něm zdědila Emílie nekonvenční a výstřední povahu. Matka Jindřiška zase měla „zlato v hrdle“ a krátce se proslavila i v pařížské opeře.
Od dětství měla Emílie umělecké sklony. Malovala, v osmi letech měla první houslový koncert, psala, ve třinácti začala docházet na hodiny zpěvu k profesorce Marii von Dreger Löwelové-Destinnové, podle níž si později zvolila pseudonym.
Zároveň však rodičům přidělávala starosti svými lumpárnami, o kterých se dochovaly i vzpomínky známých osobností. Například historik Josef Šusta ji vykreslil jako „uhrovité děvče cikánského vzezření“.
Emílie byla i jevištní talent, studovala herectví v dramatické škole při Národním divadle, svůj vztah k divadlu prokázala také v dramatických pokusech. „Měla několik kombinací talentu. Dokázala to v sobě vždy zpracovat a nasměřovat do jedné výslednice,“ líčil v pořadu České televize operní historik Jan Králík.
Několikrát ji odmítli, pak nastal průlom v Berlíně
Osudovým bodem byl pro zpěvačku rok 1897. Zkouška do angažmá Národního divadla skončila propadákem. Tehdejší ředitel dokonce dělal vše pro to, aby jí co nejvíc snížil sebevědomí. Následovalo odmítnutí v Drážďanech i Berlíně.
Emílie se však nevzdala a na vlastní pěst zkusila konkurz ve Dvorní opeře v Berlíně, kde vůbec nikoho neznala. Oslnila a získala angažmá na deset sezon. V červnu 1898 zazářila v Sedláku kavalírovi. Tehdy se zrodila sopránová superstar jménem Ema Destinnová. Následovalo účinkování v největších dílech a premiérách své doby. Ztvárnila postavy Carmen, Salome, Mignon, Madam Butterfly a mnoho dalších.
Její hlas měl barvu tmavého lesního medu, říká Řihout
„Současníky fascinovala svou nekonvenční osobností, tvrdohlavostí a zároveň hrdostí, ve které se nikdy neztrácelo češství. A co je v opeře nejdůležitější - okouzlovala hlasem, jenž byl technicky výborně vyškolený a měl nádhernou barvu, kterou bych přirovnal k tmavému lesnímu medu,“ přemýšlí František Řihout, dramaturg opery Jihočeského divadla.
Roku 1904 ji pozvalo divadlo Covent Garden v Londýně, aby zazpívala Neddu v Komediantech vedle Enrica Carusa.
„Caruso platil za prvního tenoristu současnosti a k němu bylo třeba volit důstojné partnery. Společné vystoupení mělo pro oba umělce velký význam: setkal se tu nejlepší tenor s jedním z nejkrásnějších sopránů své doby a toto spojení se o něco později stalo trvalým magnetem Londýna, New Yorku a jiných metropolí,“ popisuje Antonín Kazil, zakladatel Hudebních slavností Emy Destinnové v Českých Budějovicích.
Obrovským uznáním bylo vystoupení v německém Bayreuthu, kam ji osobně pozvala vdova po Richardu Wagnerovi Cosima. Tam mohli jen nejlepší umělci své doby a slovanské pěvce tam nezvali. Ema Destinnová byla výjimkou.
Německé přední scény ji katapultovaly v roce 1908 do Metropolitní opery v New Yorku. Tam vytvořila stálou dvojici s Carusem. Když spolu zpívali premiéru Děvčete ze zlatého Západu, nebraly prý ovace konce a padlo nejméně padesát opon. Ema byla v Americe na vrcholu slávy, patřila k vůbec nejznámějším ženám.
Obvinili ji ze špionáže, zabavili pas a zavřeli na zámečku
Během kariéry se její srdce vedle Carusa pokoušel uchvátit i Puccini, dirigent Arturo Toscanini, krátký milostný románek prožila také s klavírním virtuosem Arthurem Rubinsteinem, který o ní podal svědectví ve svých pamětech Moje mladá léta.
Mimo jiné se zmínil i o vytetovaném hadovi na noze, který mířil až k intimním partiím. Dodnes se Ema Destinnová objevuje na serverech o tetování jako symbol první české ženské osobnosti, která se nechala tetovat.
Pobyt v cizině a sláva Emu nevyvrátily z českých kořenů. Zahrnutá bohatstvím, přepychem a bezstarostností amerických kruhů však po vypuknutí první světové války zatoužila po návratu do vlasti a především po zámečku Stráž nad Nežárkou, který zakoupila v roce 1914.
Na hranicích však byla v roce 1916 zadržena a obviněna z údajné špionáže. Odebrali jí pas a donutili k domácímu vězení ve Stráži pod dohledem policie.
I když po válce začala znovu zpívat v Československu, Evropě i Americe, na předchozí úspěch už se jí nepodařilo navázat. Ráj svého srdce nalezla v posledních letech ve Stráži. Chodila na houby, na rybářské loďce plula po Nežárce, psala a věnovala se okultismu. Legendární jsou vzpomínky na její suvenýry z cest, jako byla rakvička s kostlivcem nebo oltář z lebek a hnátů.
V 45 letech se provdala za mladičkého nadporučíka letectva Josefa Halsbacha. I přes její snahu nebylo manželství šťastné a zůstala nakonec opuštěna. Zemřela 28. ledna 1930 na náhlou mozkovou příhodu v jedné českobudějovické soukromé ordinaci. Aby lékař neměl problémy, odvezl ji rychle do místní nemocnice.
