Zimní víkendy tráví Miloš Bečvář na lyžích i v sedle kola - horského nebo silničního. „Stejné je to v týdnu, jediný volný večer mám v pondělí. Jinak úterní trénink v tělocvičně, středeční tenis, čtvrteční sauna a páteční věnuji hokeji a schůzování okolo sportu,“ přiznává drobný prošedivělý blonďák, bývalý dvojnásobný olympionik a patnáctinásobný mistr republiky v běžeckém lyžování.
Snad každé gesto doprovází úsměvem. Na první pohled si řeknete, že je to pohodář. Jen on sám ví, kolik těžkých chvil mu život připravil. Zmiňuje se o nich jen tak mimochodem. A fakt, že daroval svému synovi ledvinu, mi na něj dopředu musel prozradit jeho kamarád.
Miloš Bečvář (59 let)Rodilý Strakoničák se vyučil zámečníkem v místní ČZ a po roce 1990 postupně vybudoval ve městě prodejnu kol a lyží M2 Sport. Tu provozuje dodnes. Získal 15x titul mistra republiky v běžeckém lyžování, dvakrát závodil na olympiádách (1980 Lake Placid, 1984 Sarajevo), medaile má i ze Světových pohárů v Itálii (1982 stříbro) a Rusku (1984 zlato). O deset let později přivezl zlaté z mistrovství světa Masters v Německu a Itálii. V letech 1990 a 1991 závodil i v dálkových bězích. Výsledkem je šest zlatých, čtyři stříbrné a dvě bronzové medaile. Je rozvedený, syn Miloš (23) pracuje s ním a už příští měsíc ho udělá dědečkem. Má rovněž dospělou dceru. Jeho největším koníčkem jsou v zimě lyže, v létě pak silniční i horské kolo, hraje ale i golf. Vlastní motocykl Yamaha Faser 600, s nímž rád cestuje po Evropě. Po Šumavě zase provětrává Subaru Impreza. |
„To by přece udělal každý rodič. Když měl syn Miloš před pár lety problémy a šanci na kvalitní život mu mohla dát právě nová ledvina, neváhal jsem ani chvíli,“ říká a viditelně se ošívá nad otázkou, jestli se nebál, že se bude muset sám rozloučit s aktivním sportem.
Jediným omezením je pro něj fakt, že musí každý rok na kontrolu do IKEM. „Asi je dobře, že mě takhle doktoři proklepnou, na pravidelné zdravotní prohlídky jsem zvyklý z dob svého závodění,“ dodává. Jako bonus je prý příkaz lékaře, že si má každý večer dát alespoň jedno pivo.
Jeho běžecká kariéra odstartovala ve chvíli, kdy vyhrál závody dorostenců doma a ve Švédsku. A jméno Bečvář se objevilo v hledáčku lyžařských funkcionářů. „Narukoval jsem i díky tomu do Dukly Liberec a vypadalo to, že se tam svými výkony udržím. Jenže přes otce je mojí sestřenicí Marta Kubišová, takže jako politicky nespolehlivý jsem později za Duklu mohl závodit jen jako civilní zaměstnanec,“ vysvětluje.
Aktivně závodil až do roku 1995, specializoval se na dálkové běhy. V té době už měl i obchod se sportovními potřebami ve Strakonicích. První vybudoval v domě rodičů, po pěti letech otevřel další s kamarádem Pavlem Skálou a nakonec si opět sám postavil na strakonické výpadovce nový.
Miloš Bečvář s běžkami. Snímek je starý deset let.
„Název M2 jsme si vymysleli s Martinem Čejkou. Oba jsme začínali na M. Bohužel, v Austrálii tragicky zahynul v autě,“ zavzpomíná na kamaráda, s nímž jezdil dlouhé tratě v Americe a Kanadě.
Jeho ohlížení za závodní sportovní kariérou rozhodně není nostalgické. Medailemi a poháry vyzdobil obchod a ty broušené bez nápisů prodal. „Těžko by asi někdo chtěl mít doma vázu s výbrusem Vítěz Tatranského poháru,“ směje se. Přesto si rád zajede na každoroční setkání olympioniků do Prahy, stejně jako na to jihočeské, organizované volejbalistou Antonínem Procházkou.
„Je fajn potkávat známé a kamarády. Jezdím i za Láďou Švandou, který žije v rakouském Ramsau, a vždycky na běžkách zavzpomínáme na společné závodění.“ Třeba i na olympiády. Bečvář absolvoval dvě, v Lake Placid a Sarajevu. Vždycky skončil v první třicítce, ve štafetě v Americe dokonce osmý, ale to se za úspěch doma rozhodně nepovažovalo.
„Například na mistrovství světa v Seefeldu mi před padesátkou zlomili lyži a já si narychlo musel půjčit nějaké 215 centimetrů dlouhé, což bylo nevyhovující. Přesto jsem dojel pátý. Osobně si nejvíc považuju stříbrnou medaili ze Světového poháru v Itálii, kde jsem běžel třicítku. To už se začínalo bruslit, předjel mě tehdy jen Američan Koch,“ vzpomíná s tím, že tehdy dostal před rozhovorem pro Československou televizi nařízeno, že o vítězi nesmí mluvit. Nebo musí tvrdit, že je to Rus.
Vosk s prstenem už nenašel
Sám Bečvář má s výlety do tehdy Sovětského svazu na měsíční tréninkové pobyty v Murmansku řadu úsměvných vzpomínek. Třeba jak pro maminku koupil zlatý prsten, schoval ho do lyžařského vosku a ten už nikdy nenašel. Nebo jak chodili na tamější poštu objednávat tři dny dopředu telefonické hovory domů. Občas ovšem slyšeli odpověď, že takové město, kam se chtěli dovolat, prý neexistuje.
„Dneska je všechno snazší. My třeba jeli vypůjčenou Škodou 1203 trénovat do Norska. Byla narvaná až po střechu nejen naší výbavou, ale i náhradními díly na auto. A před hotelem se portýr mohl smíchy potrhat, když viděl, že máme do té sněhové sloty letní gumy,“ vybírá další historku.
A přidá i tu, jak v době socialistického Československa vlastnil čtyři pasy. Zatímco s vízem v jednom jel závodit do Rakouska, ten další čekal na vízum na italském velvyslanectví a další třeba na americkém.
„Cestování je taky moje vášeň. Na motorce jsem byl dvakrát na Korsice, kde snad u mě stál nějaký strážný anděl. Na židli, z níž jsem vstal, totiž vzápětí padnul strom. Jinak mám za sebou nějaká naražená žebra, vyhřezlý obratel, zlomeniny končetin. Sport prostě občas bolí,“ přiznává.
Kromě běžek propadl cyklistice. Zkoušel rovněž triatlon, ale není příliš dobrý plavec, takže i když dokázal na kole a v běhu čas dohnat, na „bednu“ v republikovém měření sil se nikdy nepostavil, dosáhl jen na šestou pozici.
Na jihu Čech mnoho triatlonových závodů vyhrál. Po skončení své kariéry běžce na lyžích dostal nabídku jezdit na tréninkové kempy s Kateřinou Neumannovou, ale kvůli pracovnímu zaneprázdnění ji nevyužil. Dodnes jsou přátelé.
„Všechno, co dělám, tak jedině naplno. Pořád mě ještě baví sáhnout si na dno. Ale taky razím názor, že člověk nemusí uspět za každou cenu a sportovat se dá přece jen pro radost,“ vysvětluje svou životní strategii Miloš Bečvář.
