Na osudová setkání má Jiří Jankovský štěstí. Díky tomu, že v rodné Želivi v klášteře jako ministrant potkal opata Víta Tajovského, rozhodl se, že bude knězem. O čtyři roky později se zase na svatbě svého bratra zamiloval do dívky Aleny a s plánovaným celibátem byl konec.
Když později jako dětský psycholog v socialistickém Československu s takovou minulostí sháněl zaměstnání, odvahu nabídnout mu ho našla až ředitelka krumlovské pedagogicko-psychologické poradny.
"V životě jsem se někdy sice cítil zoufalý, ale nakonec vždycky vyšlo najevo, že všechno, co mě potkalo, mělo smysl. Jenom jsem to poznal až později," říká ve chvíli, kdy profesní dráhu pomalu uzavírá.
Ponechal si jen částečný úvazek na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Podle něj je důležité propojení teorie a praxe. Protože se jeho odborné knihy staly uznávanými vysokoškolskými učebnicemi, chystá další vydání.
Ačkoliv si na nedostatek práce stěžovat nemůže, vždy si vyšetří čas na cestování s manželkou a se stanem po Francii. A taky na šumavskou chalupu, kde si všechno postavil vlastníma rukama. Od podlah po kachlová kamna a krb. Už ale nejezdí jako dřív denně z krumlovského bytu do Českých Budějovic a zase zpět na kole.
Letos totiž po téměř 20 letech opustil ředitelskou židli v českobudějovickém centru Arpida, které se mu společně s ostatními zaměstnanci podařilo změnit v jednu z největších neziskových organizací v republice. "Pro 130 denních klientů je tu více než stočlenný tým odborníků, skvělá parta lidí, která odvádí neskutečně záslužnou práci," konstatuje Jankovský.
"Cítil jsem reálné nebezpečí vyhoření. Pokud se snažíte dělat tuhle práci dobře, musíte dát k dispozici svoji sféru prožívání, a to vás nakonec semele. Příběhy rodičů, kteří řeší svoji zlomovou životní krizi, když se jim narodí dítě s těžkým zdravotním postižením, to po vás nemůže jen tak stéct jako voda. Střídá se tolik potřebná naděje, ale často i bezmoc, to když na ně dolehne realita. Mnohdy přijde pád až na pomyslné dno, kdy už se ani nemohou z té bolesti vyplakat, a to je velmi těžké. A pak přijde zase úleva, to když se rozpláčou, což bývá dobré znamení, že se vracejí zpět do života. Vznikne tak prostor, kde můžete pomoci," naznačuje postupy, které při komunikaci s rodiči používal.
Jiří Jankovský (62 let)Vystudoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, ale knězem se nestal. Oženil se, pracoval jako ošetřovatel v psychiatrické léčebně v Bohnicích, poté devět let v dětské psychiatrické léčebně Opařanech a nakonec po úspěšném absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze působil až do roku 1990 v českokrumlovské pedagogicko-psychologické poradně. Téměř 20 let byl ředitelem dětského centra Arpida v Českých Budějovicích, nyní stále učí na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Je ženatý, má dvě dcery. |
Jedním dechem dodává, že je velmi obdivuje a váží si všech, kteří to zvládnou. Těší ho také, že komplexní péče, kterou Arpida nabízí, mnohým rodinám pomohla udržet normální rodinný život. "Nevím, jak bych v tak vypjatých situacích reagoval já sám. To člověk pozná až tehdy, když musí takový problém sám v životě řešit," přiznává.
Pomohl mu biskup Hlouch
Často stál před zlomovými rozhodnutími. "Když jsem potkal svou budoucí ženu, věděl jsem, že je ta pravá. A dnes mohu říci, že to, že jsem se s ní ve 4. ročníku teologické fakulty oženil, byla jedna z těch několika věcí, které se mi v životě opravdu povedly. Dostudoval jsem tehdy teologii jen díky povolení budějovického biskupa Josefa Hloucha. Logicky jsem se tak stal ideálním materiálem pro nejrůznější přisluhovače tehdejšího režimu. Jenže neuspěli," vzpomíná.
Jankovský věděl z domova, ale i ze semináře, že s komunisty si za žádných okolností nesmí zadat. Zachoval si čistý štít, ale dávali mu také pořádně zabrat.
"Přišla rodina, vystudovaného teologa nikde nechtěli, tak jsem si za rok udělal maturitu na zdravotní škole. Pracoval jsem jako ošetřovatel na psychiatrii v Bohnicích, na devět let zakotvil v Dětské psychiatrické léčebně v Opařanech. Ačkoliv jsem udělal přijímací zkoušky na pražskou filozofickou fakultu jako nejlepší, nevzali mě kvůli mé minulosti. Nakonec mi paradoxně pomohl stranický tajemník, který měl na starosti vysoké školy. Učil jsem se po nocích, doma dvě malé dcery. Ani červený diplom mi ale nepomohl k adekvátní pracovní pozici v Opařanech, tak jsme nakonec zakotvili v Českém Krumlově, kde měli odvahu mě zaměstnat," vzpomíná.
Po Listopadu 89 chvíli zdejší poradně dokonce šéfoval, poté pomáhal zakládat budějovickou zdravotně sociální fakultu a dva roky působil na postu jejího proděkana.
"Vždycky se držím toho, že o všem je třeba pochybovat. Při práci na fakultě mi chyběla klinická práce s dětmi a jejich rodiči. Pan Ciboch právě dostavěl Arpidu, tak jsem do toho šel," bilancuje poslední dvě desetiletí.
Fandí studentům, kteří protestují
Posteskne si, že je zklamán současným politickým vývojem nejen na jihu Čech. "Jsem spíše pravicově orientovaný, ale nemohu se identifikovat s ODS, vadí mi to jejich kmotrovství. Nechápu ovšem ani pana hejtmana Zimolu, když se jako sociální demokrat spojil s komunisty. Moc fandím těm mladým studentům, kteří našli odvahu proti tomu protestovat," míní Jiří Jankovský a dodává, že podstatné je, aby se člověk nemusel za sebe stydět.
"Mnozí dnes kladou důraz na úspěch takřka za každou cenu. Nepovažuji se za úspěšného. Myslím, že je důležité mít nejen zakotvení v životě, ale i ve víře, chovat se odpovědně, dělat smysluplnou práci, být sám sebou, dokázat obhájit svoje názory, rád se vracet domů, kde se cítíme dobře, těšit se na svého životního partnera a na vnoučata, cestovat a poznávat nové. To jsou věci, z nichž mám v životě radost."
