Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jednadvacítka byl vrtichvost, vzpomíná generál na přezdívky migů

  14:17aktualizováno  14:17
Bývalý vojenský pilot Jiří Zabranský deset let po odchodu do civilu vzpomíná, jak bojoval s matematikou na Vojenské akademii v Brně, na působení na budějovickém letišti i studium v Americe. "Tam jsem se naučil, že v jednoduchosti je genialita," říká.

Civilní letiště v Plané je ideální pro nákladní dopravu nebo charterovou přepravu cestujících. | foto: Slavomír Kubeš, MAFRA

Létání je droga a člověku, který tomu propadl, žádný detox nepomůže. Tvrdí to Jiří Zabranský, bývalý vojenský pilot, který má nalétáno přes 2 500 hodin na stíhačkách. Přesně před deseti lety odešel do civilu a velmi rychle se zase na oblohu vrátil jako instruktor na ultralightech.

"Teď mám za sebou tak 800 hodin a věřím, že to není konečné číslo," říká brigádní generál ve výslužbě. Uniformu ovšem obléká už jen při slavnostních příležitostech.

Jiří Zabranský (63 let)

Sice chtěl být kameramanem, ale nakonec po absolvování strakonické SVVŠ zamířil na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně. Po šesti letech měl v kapse nejen diplom strojního inženýra se zaměřením na leteckou techniku, ale pilotní průkaz. Nastoupil k 1. stíhacímu leteckému pluku v Českých Budějovicích, kde nejprve létal na MiG 21, později na MiG 23. Od roku 1987 šest let pluku velel. Studoval v USA na Air War College v Alabamě a po návratu působil na Velitelství vzdušných sil AČR. Čtyři roky strávil ve společném operačním středisku vzdušných sil NATO v německém Messtettenu a ­v roce 2004 jako brigádní generál odešel do civilu. Mezi piloty má přezdívku Jicha. S manželkou Alenou mají syna Jiřího (37) a dceru Alenu (31).

"Původně jsem chtěl být kameramanem, nakonec jsem místo na filmovou průmyslovku do Čimelic zamířil na strakonickou střední všeobecně vzdělávací školu s úmyslem později studovat elektrotechniku. Mezitím mě ale tátův známý Vladimír Brettl vzal na letiště do aeroklubu a poprvé jsem sám pilotoval Blaník v roce 1967," vzpomíná muž, který ještě netušil, že letadla budou jeho osudem.

Podal si sice přihlášku na obor konstrukce sklářských a textilních strojů na fakultu do Liberce, ale ještě předtím absolvoval náročné lékařské prohlídky pro přijetí na Vojenskou akademii v Brně.

"Tím zdravotním sítem nás prošlo 38 a do ročníku nás nastoupilo 25. Místo do Liberce jsem šel do Brna a dalších šest let bylo poměrně tvrdých. Trochu jsem se pral s matematikou, byla pro mě příliš abstraktní, ale nakonec jsem odcházel s diplomem strojního inženýra a pilotním průkazem. Vycvičeni jsme byli v Košicích na delfínech, což je L-29, a já nastoupil do Českých Budějovic, kde na mě čekal MiG 21, na němž jsem měl předtím nalétáno jen pár hodin," shrnuje Zabranský pár let života, které předcházely jeho další vojenské kariéře.

Vzlétali za piloty, kteří ztratili orientaci

"Čekal mě výcvik na stíhacích aeroplánech, pak na přepadových mašinách s předním radarem, létání za ztížených nočních podmínek, v mracích. To už jsem byl pilot 1. třídy a mohl nastoupit do hotovosti, což byla 24hodinová služba na letišti, kdy musíte být připraven kdykoliv vzlétnout," objasňuje bývalý stíhač s tím, že když šli nahoru proti možným narušitelům státní hranice, jednalo se většinou o to, že pilot ztratil orientaci.

"Dovedli jsme ho pak na nejbližší letiště a zase jsme se vraceli domů. Osobně jsem jiný zásah neměl," vysvětluje s poukazem na tehdejší situaci, kdy byla Evropa rozdělená na východní a západní a českobudějovické letiště bylo součástí protivzdušné obrany našeho státu. "Měli jsme být takovou železnou sítí, která by se v případě potřeby vyhodila do vzduchu a přinutila všechno sednout na zem," dodává.

Ačkoliv u začátků jeho letecké kariéry stál MiG 21 a jako zkušený pilot zaučoval ty mladší v Žatci, čekal ho po návratu do Budějovic post velitele letky a MiG 23.

"Zatímco jednadvacítka byl vrtichvost, třiadvacítce jsme přezdívali bedna. Bylo to vítězství hrubé síly nad aerodynamikou. V letce jsme si ale nic neodpouštěli, myslím, že při výcviku jsme byli profesně hodně vysoko, a na tohle období velmi rád vzpomínám."

Na palubě s majitelem firmy Anheuser Busch

Jeho přístupu si všimli i nadřízení, takže putoval na personální pohovory ke generálu Remkovi, otci prvního českého kosmonauta.

"Na cvičné střelby na Baltu jsem letěl ještě jako velitel letky, vracel jsem se už jako velitel letiště. Najednou člověk ví, že za těch padesát mašin, šedesátku pilotů a několik stovek lidí z technického personálu má skutečně zodpovědnost. Vnímali jsme ale, že se po nástupu generála Václavíka na post ministra obrany začalo víc stavět na výcviku než na politické přípravě, takže jisté změny byly cítit," poznamenává Zabranský, který jako šéf letiště chodil osobně po Listopadu 1989 vysvětlovat na různé veřejné schůze, že opravdu neměli nafasované samopaly pro nějaký zásah proti civilnímu obyvatelstvu.

"Pořád jsme byli vojenské letiště, ale ty brány jsme mohli přece jen víc otevřít. Začala od nás létat civilní záchranná služba na armádních vrtulnících, do novin jsme dopředu uváděli výcvikové letové hodiny," říká bývalý velitel, který vítal, že tu zatím na výjimku mohla přistávat i civilní letadla.

"Armáda například povolila, že tu může dosednout letadlo firmy Anheuser Busch s majitelem na palubě, když letěl na setkání s vedením Budějovického Budvaru. Je ale pravda, že já musel do Curychu a byl jsem vedle jejich pilota v kabině. Ale každá armáda má logicky své předpisy."

Britský královský letoun s princem Charlesem tu rovněž přistál a Jiří Zabranský si dodnes pamatuje přísná opatření, která návštěvu provázela, i dlouhé předchozí nekonečné dohadování.

"Nakonec jsme se s vojenským leteckým přidělencem Dickem Fosterem nad sklenicí whisky domluvili s tím, že letiště je naše, princ jeho, takže se musíme shodnout hlavně my dva," směje se.

Právě znalost angličtiny Zabranskému otevřela dveře ke studiu na americké Air War College v Alabamě.

Po návratu z Ameriky měl na starosti včlenění našeho letectva do systému NATO a v roce 2001 se stal zástupcem velitele ve společném operačním středisku vzdušných sil NATO v Německu.

"Když jsem se vrátil, byl jsem k některým věcem hodně kritický, což se logicky s velkým ohlasem nesetkalo. Tak jsem odešel," lakonicky shrnuje závěr kariéry.

Přiznává, že se těšil na život bez diáře, ale vydržel to jen dva měsíce. Postupně se vracel k létání jako instruktor na ultralightech. "Tam nahoře je krásně. Člověk se musí koncentrovat jen na jednu věc a vychutnat si to, se vzduchem se polaskat. A hlavně cítit respekt, nikoliv strach. Tuhle radu předávám i svým žákům."





Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.