Předsedkyni a zakládající členku sdružení Hafík Jaroslavu Bickovou obklopují...

Předsedkyni a zakládající členku sdružení Hafík Jaroslavu Bickovou obklopují psi využívaní na canisterapii. | foto: Marek Podhora, MAFRA

Dítě řekne pejskovi věci, co dospělému nikdy nepoví, líčí canisterapeutka

  • 6
Nemají bílý plášť, ale jsou chundelatí, vrtí ocasem a pokaždé mají dobrou náladu. Umí dodat nemocným klid a energii, léčí na duši i těle. Psí terapeuti jsou stále žádanější. V canisterapeutickém sdružení Hafík v Třeboni za rok průměrně přibyde 20 dobrovolníků se psy, aktuálně jich je 60.

Dobrovolníci ze sdružení Hafík chodí se speciálně vycvičenými psy do nemocnic, domovů pro seniory nebo do dětských domovů.

„Navštěvují zhruba šedesát zdravotně-sociálních zařízení. Dnes už je situace docela jiná než před patnácti lety, kdy jsme my museli přesvědčovat domy pro seniory a nemocnice, že kontakt se psem může pacientům pomáhat. Nyní už existuje pořadník na to, abychom tam docházeli,“ říká jedna ze zakladatelek canisterapeutického sdružení Hafík z Třeboně Jaroslava Bicková.

Jaroslava Bicková (35 let)

Pochází z Klece u Třeboně. Vystudovala Zdravotně sociální fakultu na Jihočeské univerzitě. Doktorát má ze sociální práce. Je letitou kynoložkou, věnuje se myslivectví. V roce 2001 spoluzakládala dobrovolnické sdružení Hafík, které se specializuje na výcvik psů a dobrovolníků v oblasti canisterapie. Doma má pět psů, manžela a tříletou dceru.

Hafík vznikl v roce 2001 a je nejstarším sdružením tohoto typu v Jihočeském kraji. V České republice se canisterapii věnuje více než dvacet organizací. Jaroslava Bicková, která se psy pracuje celý život, je ale přesvědčená, že sdružení věnovaná této formě terapie pracují s dobrovolníky v mnoha případech neodborně.

„Je jen pár organizací, které poskytují vzdělání dobrovolníků a psů na odborné úrovni. Sice ten dobrovolník má hodného pejska, na kterého dostane certifikát, ale on přijde do zařízení a vůbec neví, co tam má dělat. Nechá ho hladit, ale to nemá nic společného s canisterapií,“ myslí si Bicková.

Podle ní je problém i v zákoně, protože canisterapie jako taková po legislativní stránce v Česku není zakotvena.

„Třeba na Slovensku už mají v zákoně o sociálních službách canisterapii zahrnutou jako podpůrnou terapeutickou službu. U nás není možné získat v oboru adekvátní vzdělání. Můžete tu sice chodit na rekvalifikační kurzy nebo navštěvovat volitelné předměty na vysoké škole. Na České zemědělské univerzitě v Praze vyučují obor kynologie, ale ten nepřipraví odborníka přímo pro zooterapii,“ míní canisterapeutka.

Dobrovolník, který se chce věnovat canisterapii na profesionální úrovni, by proto měl být vzdělaný alespoň jako sociální pracovník a zároveň jako kynolog. Výcvik psa pro canisterapii trvá v Hafíkovi rok. Pak mohou dobrovolníci vyrazit do domova seniorů, nemocnice nebo dětského domova.

„Řadu let jsem pracovala s dětmi, které trpěly hyperkinetickým syndromem, což je porucha chování spojená s hyperaktivitou. Trénovali jsme soustředění a motoriku s pomocí pejska, ale třeba i rozvoj slovní zásoby a schopnost sebekontroly,“ vypráví Bicková. Pes představuje pro dítě i nemocného motivaci, ale funguje to i opačně.

Průkaz původu nehraje žádnou roli

Canisterapii se věnují psi, kteří vyhledávají kontakt s člověkem. Přátelští jsou retrívři, teriéři, bišonci, stafordský bulterier, královský pudl, čínský chocholatý pes i kříženci různých plemen. Průkaz původu nehraje žádnou roli.

Mohou pomáhat i dětem, které se nacházejí ve složité životní situaci. Třeba když odcházejí z dětského domova do pěstounské péče. „Dítě řekne pejskovi věci, s nimiž by se dospělému nikdy nesvěřilo. Kontakt s naším čtyřnohým terapeutem může představovat i mezistadium, než dítě začne spolupracovat s dospělým odborníkem,“ doplňuje.

Úspěšnost canisterapie je u každého klienta individuální a lze ji měřit po delší době. Lepší pohyblivost, komunikace a reakce dotyčného se mohou ukázat až po letech nebo měsících pravidelných psích návštěv.

Jaroslava Bicková je přesvědčená, že taková léčba přináší pacientovi víc než klasické metody.

„Holčičku s mozkovou obrnou jsme cíleně polohovali s fyzioterapeutem a prohřívali jednotlivé části těla před cvičením prostřednictvím pejska. Povolení svalů bylo mnohem efektivnější, než kdybychom ji nahřívali různými rašelinovými zábaly nebo v perličkové koupeli,“ vysvětluje.

Terapie u klientů se nemusí omezovat jen na léčebný kontakt se psem. V Hafíkovi jsou i dvě dobrovolnice, které pracují s kočkami. Z 90 procent s nimi chodí jen na návštěvu k seniorům.

„Kočka je svéhlavý tvor a není tolik fixovaná na lidskou smečku. Spolupracuje tehdy, když se jí zrovna chce,“ říká Bicková. Nejvhodnější pro canisterapii je kočka plemene ragdoll, která má podle chovatelů spíše psí povahu a je většího vzrůstu.

Ve sdružení ještě pracuje jedna dobrovolnice s miniponíkem, který dělá radost v dětském domově. „Má 68 centimetrů v kohoutku, takže je to takový větší pes. Jezdíme s ním i na pobytové akce a děláme s ním program pro děti,“ dodává Bicková.