Architektka Olga Ryšavá žije osmým rokem v Hluboké nad Vltavou.

Architektka Olga Ryšavá žije osmým rokem v Hluboké nad Vltavou. | foto: Marek Podhora, MAFRA

Čeští architekti v Kanadě navrhli první výtah, který jezdí za roh

  • 30
Adresu má Olga Ryšavá už osmým rokem v Hluboké nad Vltavou. Předtím s manželem Pavlem žili v malé německé vesnici kousek od Pasova, kam se přestěhovali z kanadské Ottawy.

„Všude nám bylo dobře. Proto jsem tohle rčení použila jako název knihy, kterou jsem o našem společném životě právě dopsala,“ přiznává drobná vitální žena. Ví ale zároveň, že jsou v ní jen zlomky chvilek, které spolu za 51 let prožili.

„Od 16. prosince 1967, kdy jsme nasedli na letadlo do Kanady, jsme byli pořád pohromadě, 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Oba jsme totiž architekti a rovněž kancelář jsme měli společnou. Byli jsme jako dvě do sebe perfektně zapadající lžičky,“ vzpomíná češtinou vůbec nepoznamenanou léty emigrace.

Rozhodnutí opustit republiku v nich zrálo postupně. Cesta to ale snadná nebyla. Zřejmě kdosi vyslechl jejich rozhovor v kavárně, kde se bavili o touze svobodně se podívat ven. Vyjet oba na kongresy, které je zajímaly. Lákali je kamarádi v cizině, kteří se už pracovně uchytili.

„Státní bezpečnost tehdy byla velmi bdělá. Dokonce už jsme měli sbaleno na cestu na Kubu a večer přišel telegram, že smí odletět jen jeden,“ vysvětluje. Její muž, kterému předpovídali velkou kariéru, totiž razantně odmítl donášet na své kolegy. Připomíná, že chtěli venku jen sbírat zkušenosti tak jako ten český Honza s ranečkem buchet v pohádkách.

Při útěku na Západ pomohl rakouský konzul

Nakonec se jim ale podařilo získat povolení k odjezdu do Bulharska. „V Maďarsku jsme to otočili rovnou na Bělehrad na kanadské velvyslanectví. Ti nás poslali na rakouské a naštěstí konzul byl rodák z Brna jako já, takže nám poradil, jak se dostat do Vídně,“ říká Olga Ryšavá a přidává příběhy o štěnicích v utečeneckém táboře u Vídně, o triku, kterým se jim podařilo prodat policií už zabavené embéčko, a radosti, když konečně přistáli v Kanadě.

Rozhodně neskrývá těžkosti, s nimiž se museli potýkat. Třeba nutnost složit státní zkoušky, aby se z nich v roce 1971 mohli stát právoplatní kanadští architekti. „Můj muž to nesl velmi nelibě, ale když viděl, že je musí udělat i sami Kanaďani, remcat přestal,“ směje se.

Kamarádi jim říkali, že tady leží peníze na ulici, ale místní jsou líní se pro ně sehnout. Kdo se nebojí práce, má šanci se uchytit. Nikdo je ale nepřipravil na šok, když při jedné z mnoha krizí jim majitel firmy v pátek sdělil, že už je od pondělka nepotřebuje. „A to jsme právě dokončili návrh pátého komplexu s 367 byty. Taky jsme měli hypotéku na dům. No, přežili jsme to,“ poznamenává Olga Ryšavá.

Byt na Floridě, chata v Lake Placid

Vizitka

Olga Ryšavá (82 let)

Rodačka z Brna vystudovala architekturu a se svým manželem Pavlem, rovněž architektem, odešla v létě 1967 do Kanady. Začali žít a pracovat v Ottawě. Tam se dostali k velmi zajímavým zakázkám. V letech 1975–1982 navrhli například přestavbu nejslavnější kanadské památky Peace Tower a získali za originální řešení státní cenu. Později přesídlili do německého Hutthurmu a v roce 2008 se přestěhovali do Hluboké nad Vltavou. Dům si sami vyprojektovali. Když Pavel podlehl Parkinsonově chorobě (2013), rozhodla se o 51 letech společného životního i pracovního soužití napsat knihu s názvem Všude dobře. Kvůli kondici denně cvičí, znovu se vrátila ke hře na klavír a snaží se radou zkušené architektky stále pomáhat známým.

Výhodou pro ně bylo, že když po srpnu 1968 Kanada přijala 100 tisíc uprchlíků z Československa, oni už byli vlastně starousedlíci. Postupně se dostávali k zajímavým zakázkám. Za největší výzvu ale považovali, když se jim podařilo navrhnout výtah v Peace Tower, který jel nejprve šikmo nahoru, pak se stočil a návštěvníky vyvezl na věž rovně. „Vlastně to byl první výtah na světě, který jezdil za roh. Dokonce jsme pak za originální řešení dostali státní cenu. Zase se ukázaly zlaté české ručičky.“

Jejich kanceláři Rysavy and Rysavy to přineslo další nabídky. Řadu z nich jim ale do životní cesty přivála náhoda. To třeba když byli na výletě v americkém Lake Placid, kde později navrhli přestavbu bývalého olympijského hotelu v národním parku.

„Majitelem byl Ital, který nám nakonec místo zaplacení nabídl jednu z námi rekonstruovaných chatek. Tak jsme kromě bytu na Floridě, kam jsme utíkali z Kanady za teplem, měli i další místo k odpočinku,“ ukazuje mi fotografie v knize. Zavzpomíná i na to, že se dvakrát dostali k navrhování vojenské základny.

„Tam jsme si plně uvědomili, proč se mezi emigranty mluví o skleněném stropu. Kanaďané vás pustí jen do určité výšky, pak narazíte na společenství lidí, s nimiž jste nechodili na stejnou školu a neznáte stejnou muziku,“ vysvětluje mi architektka jednu z věcí, která jí v Kanadě vadila. Na druhé straně se k výzvě na rekonstrukci československé ambasády v Ottawě přihlásili jako emigranti docela s obavami a nakonec zakázku dostali.

Jihočeské stopy – Zvon i Temelín

Naše povídání se hodně vrací vzpomínkami do minulosti, od níž se paní Olga nechce odstřihnout. Dokonce s úsměvem přizná, že si stále doma se svým Pavlem povídá. Jeho odchod ji velmi zasáhl, i když s diagnózou Parkinsonovy choroby bojovali společně 16 let.

Právě jeho nemoc je vlastně přivedla zpátky do Čech, díky dávným známým konkrétně na Hlubokou. „Jako mladá architektka v brněnském Potravinoprojektu jsem kreslila kavárnu Fénix v Ostravě, ale taky předělávala už s Pavlem pokoje v českobudějovickém hotelu Zvon v prvním patře,“ vypočítává své jihočeské stopy. Tou první ovšem byla přístavba čtyř pokojů hotelového typu k Obecnímu úřadu v Temelíně. Zřejmě byly určeny pro budoucí projektanty temelínské elektrárny.

Tehdy rovněž svým novým jihočeským známým navrhli přestavbu v jejich hlubockém domě. Ty vestavěné skříně a další úpravy tam zůstaly dodnes. „Právě oni nám dali tip na louku, kde bychom si mohli postavit dům. Nebyla zasíťovaná, nevedla k ní cesta, ale měla nádherný výhled a pro nás oba to byla výzva,“ říká s tím, že její nemocný muž tehdy velmi pookřál.

Listujeme knihou, která připomíná řadu událostí, jež se v jejich společném životě udály. Jen lituji, že všechny se do našeho povídání nevejdou. Třeba ta o návštěvě Václava Havla na univerzitě v lednu 1990 v Ottawě. Přišlo tehdy tolik Čechů, že stáli i na zábradlí. „Byla jsem moc šťastná, že se můžeme zase bez obav podívat domů. Uvěřila jsem ve změnu,“ přiznává.

Na Hluboké je Olga Ryšavá šťastná. „Máme tu i svou porevoluční stopu, kdy jsme pomohli zprostředkovat pro radnici hned v roce 1990 kanadského poradce. Věřím, že i díky němu je město takové, jaké teď je,“ dodává.

Kvůli kondici každý den cvičí na rotopedu, plave nebo posiluje. A těší se na další výzvy, které jí osud možná ještě přinese. Tvrdí, že nejlíp je člověku tam, kde je dobře jeho duši, srdci a rozumu. „V mládí je to kdekoliv na světě, kde si můžeme plnit své sny. Na stará kolena je to ale obvykle tam, kde se cítí nejlépe a žije mezi hodnými lidmi,“ říká s tím, že jí se tohle naštěstí podařilo.