Když vozil kočárek, přemýšlel o zákopech, dělostřeleckých granátech, ale i běžných starostech vojáků v první světové válce. Občas se stalo, že utekl od rodinné večeře, aby si rychle zapsal nápad nebo upravil věty v kapitole.
Během tří loňských letních měsíců vychrlil Dalibor Vácha román o československých legionářích v Rusku. Nazval ho podle barvy stužek, které nosili naši dobrovolníci na čepicích.
Debut středoškolského učitele a historika z Budějovic zaujal porotu Literární ceny Knižního klubu. Nakonec se stal absolutním vítězem letošního ročníku a získal stotisícovou odměnu. Román Červenobílá je čerstvě několik dní na pultech knihkupců a z autora desítek odborných článků a sci-fi povídek je ze dne na den literární hvězda.
"Už mám spoustu reakcí od lidí, jejichž předci bojovali v legiích. Jsem ale zvědavý, až knihu přečtou. Všichni mají legionáře vesměs idealizované, ale já je popisuju jako běžné lidi," líčí 34letý Vácha.
V šuplíku má životopis Medka
Přitom za všechno mohla náhoda. Během vysokoškolských studií dějepisu a angličtiny na Jihočeské univerzitě byl Vácha na praxi v prachatickém archivu. Do ruky se mu dostal deník jednoho legionáře. Začetl se a bylo rozhodnuto.
Postupně přelouskal všechnu dostupnou literaturu o československých dobrovolnících na Rusi, vydané deníky, paměti, korespondenci i romány samotných legionářů. Téma diplomové práce tak bylo jasné. Následoval malý doktorát, disertační práce a více než dvacet vědeckých článků na téma každodennosti legionářů.
Dalibor Vácha (34 let)Narodil se v Prachaticích. Po gymnáziu ve Vimperku nastoupil na budějovickou pedagogickou fakultu, kde vystudoval angličtinu a dějepis. V roce 2012 obhájil dizertační práci na Filozofické fakultě JU. Zabývá se dějinami každodennosti československých legií v Rusku. Na tato témata publikoval přes 20 odborných studií a článků. Za román Červenobílá získal Literární cenu Knižního klubu. V rukopisu má životopis Rudolfa Medka, těsně před vydáním je kniha Bratrstvo, nedávno dopsal i druhý román z druhé světové války. Učí angličtinu na střední zdravotnické škole v Budějovicích. Je skalním fanouškem Motoru. S manželkou Klárou má roční dceru Klárku. |
V šuplíku má i rukopis životopisu básníka a generála Rudolfa Medka, těsně před vydáním je i jeho odborná kniha Bratrstvo. K beletrii se však odhodlával déle. Nakonec mu prý román Červenobílá pod rukama doslova agresivně rostl.
"Stihl jsem to během loňského léta. V té době jsme měli čerstvě narozenou dceru. Zpětně už si ani neuvědomuju, jak jsem to zvládl. Horší byla druhá fáze, kdy jsem opravoval, škrtal, měnil. To už jsem asi rodinu dost otravoval. Třeba když jsem odcházel uprostřed večeře," vzpomíná Vácha, který učí angličtinu na budějovické střední zdravotnické škole.
Píše vestoje, často u toho i chodí. Své texty dopředu nikomu číst nedává. "Vůbec první lidé četli Červenobílou až v Knižním klubu," dodává Vácha.
Román Červenobílá zachycuje československé legie v Rusku, kdy dobrovolnické jednotky bojovaly v letech 1914 až 1920 nejprve proti rakousko-uherské armádě a potom proti Rudé armádě. Kromě skutečných postav, jako je Medek nebo Stanislav Čeček, stvořil Vácha i spoustu fiktivních hrdinů.
Odbornou porotu Knižního klubu, kterou tvoří přední čeští kritici a literáti, zaujal Váchův autentický jazyk, profesionální způsob vyprávění i vizuální styl psaní.
V těchto dnech si Vácha užívá série rozhovorů, mrzí ho jen jediná věc. Románem chtěl překvapit docenta Roberta Saka, který na Jihočeské univerzitě vedl jeho práce a byl mu přítelem i rádcem. Známý historik však zemřel pár dní před slavnostním vyhlášením a o Váchově počinu se už nedozvěděl.
Před vydáním Červenobílé stihl Vácha napsat další román, tentokrát z druhé světové války. "Téma je však podobné - Čechoslováci v Rusku. Nemám zatím podepsanou žádnou smlouvu, ale díky ocenění jsem na lepší startovní pozici," podotýká Vácha. Upozorňuje, že většinu druhého románu napsal už místo na počítači v ruce.
První povídky dával dohromady už jako žák vimperské základní školy. "Asi v deseti letech jsem se vrátil z kina z Terminátora, kde mě uchvátily scény z budoucnosti. Napsal jsem na to téma povídku, dnes by se určitě nedala číst, ale je to můj první literární kousek, který si vybavím," vzpomíná.
V Budvar aréně ho potkáte za brankou domácích
Podobně jako ostatní kluci četl dobrodružné romány, ale i všechny ostatní žánry, které byly k mání. Ve finále však převládaly historické knihy, i proto se nakonec rozhodl ke studiu učitelství angličtiny a dějepisu. I když už dnes má renomé jako historik 20. století, akademická sféra ho neláká. "Učitelství je pro psaní mnohem lepší," míní.
Tvorbou sci-fi se baví dodnes, letos mu žánrový časopis XB-1 vydal i dvě hororové povídky. Také ho zajímá fenomén zombies v moderní kultuře a komiksy.
Vedle toho, že stíhá za rok zhltat zhruba 250 knih, nechybí na žádném zápase českobudějovických hokejistů. Říká, že je fanatickým fanouškem Motoru.
"Mám svoje místo za domácí brankou. Nejsem v žádném fanklubu ani nenosím dres, ale skanduju, nervuju se, dost to prožívám. Jeden z největších sportovních zážitků pro mě byla loňská premiéra obnoveného Motoru. Sice jsme dostali naklepáno od Kladna, ale brečící Aleš Kotalík přebírající nový dres, to už jen tak nezažiju," zasní se Vácha, který tím trochu připomíná svého budějovického literárního kolegu Jiřího Hájíčka, který zase fandí fotbalovému Dynamu.
Připomíná, že největším koníčkem je teď však roční dcera Klárka. "To jde všechno stranou, psaní i Motor."
