Telefon mě vzbudil o dost dřív, než jsem jinak zvyklý. Ale díky meteorologické předpovědi jsem to naštěstí čekal. „Za hodinu se vyráží ze Lhenic. Stíháte to?“ ptal se mě Martin Grožaj z prachatického závodu Správy a údržby silnic Jihočeského kraje.
Ospale jsem odpověděl, že se mnou mohou počítat. Reportáž o práci silničářů jsem měl domluvenou už minulou zimu. Bylo ale tak málo sněhu, že jsme ji museli odložit.
Měl jsem radost, že letos to klapne a že naše dohoda pořád platí. Až když jsem přijížděl do Lhenic, trochu jsem znervózněl. Nikde ani náznak, že by se počasí minulých týdnů změnilo. Jenže Lhenicko, to je přeci jen „pomerančový kraj“.
„Jak začnete stoupat nad Ktiš, užijete si sněhu dost. Dispečer tam auta pravidelně posílá. A když se kouknete do mapy, vidíte, že sněhové přeháňky budou pokračovat po celý den,“ ujišťoval lhenický cestmistr Tomáš Tůma a na obrazovce sledoval, jaké mraky proletí nad svěřenou oblastí v nejbližších hodinách.
Po chvíli už jsem seděl vedle Miloslava Špána, který jezdí ze Lhenic s nejmodernějším sypacím vozem z celého cestmistrovství. Vyráželi jsme na jeho úsek silnice s číslem 165 mezi Ktiší a Blažejovicemi.
Ten je v zimě mezi silničáři na Prachaticku nechvalně proslulý hlavně tím, že na něj GPS systémy navádějí mnoho kamionů. Silnice je ale úzká a kvůli ochraně vodních zdrojů se na ní nesmí používat chemický posyp.
„Kamínky se ale vždy po nějaké době obalí sněhem a zmrznou, takže ztrácejí účinnost. Proto tady bohužel pravidelně spousta kamionů uvízne. Nějakou dobu už řidiče nákladních aut od vjezdu sem odrazují speciální značky, někteří je ale bohužel stále nerespektují,“ vysvětloval mi Miloslav Špán, který se stal silničářem před dvěma lety a tuhle zimu poprvé jezdí se sypačem.
Zpočátku silnice nevypadá nijak nebezpečně. Na polích leží jen pár centimetrů sněhu. Navíc jedeme skoro po rovině a zatím ani není nutné spouštět na vozovku radlici. Naše auto za sebou nechává jen stopu rozsypané kamenné drtě.
S prvním stoupáním ale najednou začne sněhu přibývat. Vjíždíme do pravé chumelenice, a protože fouká i dost silný vítr, tvoří se na asfaltu mezi stromy první sněhové jazyky. Radlice v tu chvíli klesá k zemi a bez problémů sníh odhazuje za krajnici.
„Teď to ještě takový problém není, protože před námi skoro nikdo neprojel. Jazyky se mnohem hůř odstraňují, když je řidiči rozjezdí a pak třeba i trochu přimrznou,“ podotkl řidič. A zhodnotil, že od večera zase dost sněhu připadlo.
Před námi na silnici je jasně vidět, že se na ní už pár sypačů vystřídalo. Sněhových jazyků ale přibývá. Řidiči si mnohdy neuvědomí, že počasí dokáže takovou překážku vytvořit za pár minut. A když si počasí usmyslí, jsou na něj silničáři i se svou technikou prostě krátcí i přes všechnu svojí snahu. Stačí se jen podívat do zpětného zrcátka: úsek, kterým jsme právě projeli, sněhem okamžitě zase zapadává. A to žádná kalamita rozhodně není, spíš běžný zimní den.
Kousek za Makovem jsme minuli nejvyšší bod celé trasy. Mezi silničáři, kteří měli tenhle úsek svěřený v minulosti, se prý traduje, že byly i doby, kdy člověk nedokázal dosáhnout na hranu sněhu, kterým se prohrabávala auta. Teď je silnice sice zavátá, ale mezi kůly se dá snadno vytušit.
Pomalu začínáme klesat ke Křišťanovu, pak odbočíme do Arnoštova a vrátíme se zpět na hlavní silnici. Tam potkáváme první kamion v nesnázích. S nákladem dřeva asi na silnici uklouzl a zapadl do příkopu vedle silnice. „To vypadá na dlouho. Tak si asi cestou zpět zajdu ve Zbytinách na oběd,“ poznamenává řidič Špán, když jen s velkými obtížemi projíždíme okolo kamionu.
Vůbec se nedivím, že má někdo z řízení takového monstra, jako je silničářský sypač, respekt. Přes radlici se opravdu těžko odhaduje, kde vlastně auto začíná a kde končí. „Zatím se do toho dostávám, tak jezdím opatrně. Když je sněhu na některých místech víc, tak to opravdu pořádně hází,“ vysvětluje řidič.
Řidič kamionu bojuje s řetězy
U odbočky na Koryto přidá. Silnice tady není nijak vyvýšená, takže není, kam by mohlo auto vlastně spadnout. A radlice najednou odráží sníh s mnohem větší razancí. „Na druhou stranu tady není silnice nijak moc značená. Prý se zrovna tady už stalo, že silnici nějaký můj předchůdce prohrnul tady po poli,“ směje se řidič.
Blížíme se ke konci první části trasy. U Zbytin už je sněhu zase o trochu méně. V Blažejovicích ještě mineme kamion, u kterého zrovna řidič bojuje se sněhovými řetězy při jejich nasazování, a už jsme na parkovišti, kde Miloslavu Špánovi končí první polovina trasy. Zkontroluje, kolik mu zbylo dost posypu i čidlo, u kterého se štěrk sype na silnici.
Pro mě tady ale má ranní směna končí. Sněžení je stále silnější a kolem nás hučí vítr. Zdá se, jako by alespoň tady na Šumavě už zima doopravdy konečně začala.
