„Rozhodla jsem se odejít ze zdravotních důvodů. Z funkce jsem odvolaná k 31. srpnu, od 1. září nastupuje nový ředitel,“ říká 57letá Čermáková. Její práci převezme po prázdninách archivář, filozof a teolog Jiří Kohout.
A nebude začínat ze špatné pozice. Jeho energické tmavovlasé předchůdkyni se podařilo vybudovat s týmem lidí, který se třikrát obměnil, fungující systém charit i projektů na pomoc lidem nemocným, osamělým i v krizových situacích.
„Myslím si, že za tu dobu se nám podařilo právě díky všem dobrovolníkům i spolupracovníkům zajistit základní potřeby v sociálních službách. A to i v místech, které už nejsou prioritou krajů a státu. Funguje síť domácí péče pro staré a nemocné, domy pro seniory, pro lidi bez domova, jak muže, tak matky s dětmi, noclehárny i velká síť poradenství,“ vypočítává Čermáková.
Odstupující ředitelka nejmenší diecézní charity v republice, která funguje na území celých jižních Čech a ještě v části krajů Vysočina, Plzeňského a Středočeského na území s 800 tisíci obyvateli, je spokojená i s tím, že se jí podařilo zajistit partnerské diecéze pro humanitární pomoc. Českobudějovická diecéze pomáhá chudým lidem především v Bělorusku, Bulharsku, Rumunsku a Zimbabwe.
Chce nadále pomáhat lidem v nouzi
„Hlavně je důležité udržovat osobní kontakty, ručit za peníze, které půjdou k potřebným, a provádět kontrolu, protože součástí mé práce je i kontrola,“ vysvětluje, proč charita předává peníze a materiální sbírky osobně a neposílá je jednoduše třeba poštou.
Z letitých zkušeností ví, že charita bude mít spoustu práce i v budoucnu. Obracejí se na ni nejen sociálně slabí a imigranti, ale často se dostanou do úzkých třeba jen na čas i lidé, které zaskočí například požár či povodeň.
„Proto chci poděkovat všem dárcům a sponzorům, kteří měli důvěru v charitu, a poprosit je, aby věřili dál. Protože charita není bohatá jedním ředitelem, jedním člověkem, ale i jejími přáteli a dárci. Když nebude mít peníze, nebude moci pomáhat,“ apeluje Michaela Čermáková.
Sama ještě zůstává v čele jindřichohradecké farní charity a je připravena pomáhat lidem v nouzi i nadále. Do penze se ještě nechystá. Chce se uzdravit a pracovat, dokud bude mít dost sil.
„Jsem tvůrčí člověk a těším se, jaká výzva se přede mě postaví. Zase do toho jdu, že skáču dolů ze skály, a věřím, že mě tam zachytnou boží ruce. Zrovna tak jsem odcházela, když jsem přišla do charity. Opustila jsem dobrou práci a nevěděla, do čeho jdu,“ líčí vystudovaná učitelka češtiny a hudební výchovy, kterou baví jazyky a kromě ruštiny ovládá i němčinu, angličtinu a španělštinu.
A protože ji přitahuje i tvůrčí psaní, možná časem napíše třeba román o životě se svými nadřízenými šéfy biskupy, nebo povídky o zážitcích s lidmi, kterým pomáhala odrazit se ode dna.
