Sochař Tomáš Proll

Sochař Tomáš Proll | foto: David Veis, ČTK

Dílo musí vyprávět příběh, říká autor sošky Thálie i oslíka

  • 0
Osel ve společnosti dvou imaginárních tvorů, připomínajících zvíře, ale i stroj. Když se pítka spustí, menší nohy se dají do pohybu. Právě takovou podobu má bronzová kašna v Úsilném na Českobudějovicku. Její autor, sochař Tomáš Proll, tvrdí, že ve výtvarném díle by se měl odehrávat nějaký příběh.

"Já k tomu používám jistou míru nadsázky, metaforu, ale i grotesku," vysvětluje s úsměvem vousatý dlouhán. Protože i model kašny je tak velký, že by ho sám jen těžko přinesl, z fólie alespoň opatrně vybaluje sošku Sisyfa v barvě, které říká "etruský bronz". Kámen nevalí do kopce, ale je jeho protipólem na houpačce. "Je to stav svobodného nadechnutí před dalším valením. Ten balvan je totiž za trest," vysvětluje.

Sám přiznává, že ani jeho život často nebyl lehký jako peříčko. "Rád vzpomínám na dobu studií na bechyňské keramické škole, kdy jsme bydleli na privátu a při tvorbě vlastně ovlivňovali a inspirovali jeden druhého. Dodnes se potkáváme na srazech," dodává.

Jeho sošku s raketou má i Klaus

U přijímacích zkoušek na UMPRUM uspěl až na počtvrté. Studoval v ateliéru profesora Otto Eckerta obor keramika a porcelán. "Musel jsem vyvinout značné úsilí, abych se tam dostal, i proto jsem si toho velmi vážil a věřím, že to mělo vliv i na můj vývoj a vnímání věcí okolo sebe," konstatuje sochař, který je dnes členem Mezinárodní keramické akademie a vystavoval mnohokrát doma i v zahraničí. Příští rok ho čeká Rakousko, Bechyně, ale i Irsko.

"Výstavy, ale třeba i kašna v Úsilném, jsou jen špičky ledovce. Je to vlastně výsledek dlouhé práce. A protože je tvořivá, patří k ní i to, že ne vždy se daří a člověk se ocitá i ve slepých uličkách," říká.

Tomáš Proll

(62 let)

Žije a tvoří v Habří na Budějovicku. Vystudoval nejprve Střední uměleckoprůmyslovou školu keramickou v Bechyni a poté v letech 1974 až 1980 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Od roku 1999 jeho soškami Thálie oceňuje své umělce Jihočeské divadlo. Pro obec Úsilné vytvořil na podzim bronzovou kašnu s oslíkem.
S manželkou Drahou pořádají v létě v Habří kurzy keramické tvorby.

Podle něj všechno závisí na lidech. Jako příklad uvádí právě Úsilné, kde místní byli ochotni uspořádat sbírku, díky níž se nakonec v průběhu čtyř let ze záměru stala realita. Zatímco bájní tvorové se zrodili v jeho hlavě, předlohou osla mu byli dva živí, které chová jeden obyvatel Úsilného.

"Fandím tomu, že obec se hlásí k původnímu názvu Voselno. Ostatně, právě tahle zvířata se používala v tamějších stříbrných dolech," vysvětluje.

Prollovy kašny ale našly své místo třeba v jedné firmě v německém Norimberku, v budějovickém domově důchodců, ale i rodinném domě v Plavu.

"Baví mě, když přijde zájemce do mého ateliéru a inspiruje se. Jsem rád, že se mi zatím většinou podařilo najít shodu mezi mým pohledem na věc a jeho požadavkem," poznamenává s tím, že po škole vlastně byl vždycky na volné noze.

Požádal tenkrát o stipendium, protože už měl dvě děti a musel zabezpečit rodinu. Naštěstí se mu podařilo uchytit se, pak přišly výstavy a bylo snazší získat zakázky. Směje se, že si dokonce už jedno dílo restauroval.

"Na objektu Jednoty v Hluboké nad Vltavou byl můj reliéf. Když se dům boural, skončil v radničním sklepě, protože ho původně Jednota nechtěla. Ale teď je na jejich budějovickém ředitelství. Pochopitelně mnou už opravený," podotýká.

Charakterizovaly ho i sošky ptáků. Jednu s tenisovou raketou má Václav Klaus. Nebránil se ovšem ani tomu, že vytvářel soupravy keramického nádobí. S typickým podpisem Proll na každém jednotlivém kousku. Ostatně, málokterý autor je podle něj tak bohatý, aby vytvářel jen monumentální díla do skladu a čekal, že až bude slavný, zájemci se pohrnou.

Pořádá kurzy pro veřejnost

On sám už od roku 1999 vytváří sošky okřídlené Thálie pro Jihočeské divadlo, které jimi každoročně oceňuje herce. "K divadlu mám blízko. Je to fenomén, který mě odjakživa přitahoval. Vnímám výraznou pozitivní změnu toho budějovického," přemýšlí.

Je rovněž přesvědčen, že každé dílo by mělo mít svůj název. "Často mi hotové stojí v ateliéru a já přemýšlím nad jménem. Důležité totiž je, aby se v člověku otevřela nějaká vrátka a on si k té sošce našel vztah," popisuje.

I proto se s manželkou Drahou pustili do organizování letních kurzů ve svém ateliéru. "Člověk dostává do vínku určité vlohy a záleží na rodičích a škole, jak je pomáhají rozvíjet. Jsem proto rád, když přijdou dospělí, kteří jako děti měli touhu něco vytvořit a nedostali šanci. U nás si to mohou vyzkoušet," dodává.