Hmm, tak nevím. Ale ty údaje pana kolegy agronoma mi nějak neštymují. V letech 1981 až 88 jsem pracoval v agrochemickém podniku a srovnatelnou postřikovací techniku (průmyslově vyráběnou) jsme tam tehdy měli běžně k dispozici. Konkrétně to byl stroj Global, s denním výkonem 140 ha. Pravda, neměli jsme GPS (a třeba mobilní telefony, ale jen radiostanice, že), ale pěnové značkovače na konci postřikovacích ramen umožňovaly přesnost práce, srovnatelnou s A-GPS (při gramotné obsluze). S čím jsme se naopak u této techniky potýkali bylo, že byla v podmínkách píseckého okresu až příliš mohutná a výkonná, takže na třetině polí bylo její použití v praxi neefektivní až téměř nemožné.
Také těch postřiků řepky se v průměru dělalo určitě víc, než dva, řekl bych tak pět až šest. Ovšem nestříkalo se bezhlavě a "preventivně", ale podle tzv. signalizace výskytu škůdců. Po okrese se totiž pohybovalo šest fytopatologů (pár let jsem byl jedním z nich) kteří stav škůdců sledovali. A třeba řepka se proti Blýskáčku stříkala až tehdy, kdy jeho nálet byl ekonomicky významný. Jen na okraj - okres Písek byl na řepku "specializovaný", takže to nejsou informace "jedna paní povídala".
Jinak, ono v zemědělství se nedělalo "před 25 lety" všechno špatně. A něco (třeba osevní postupy či organické hnojení) se ve většině podniků dělalo i odborně kvalitněji, protože nebylo potřeba dělat "pro přežití" takové kompromisy kvůli diktátu trhu a levným dovozům z ciziny...
A ještě snad - pokud se týká leteckého hnojení či postřiků, problémem dnes není ani tak nějaké "unijní" omezení či "nepřesnost" (samozřejmě nelze letecky stříkat cokoli kdekoli), jako spíš cena.
