„Mám doma na tyči pověšených už osm setů našich dobrovolnických uniforem. Na všech je vždy znak konkrétního mistrovství světa v alpském lyžování,“ vysvětluje mi jako od moře opálený muž a nabízí k prohlížení i fotoknihu. To kvůli tomu, abych si mohla udělat obrázek o atmosféře šampionátu.
Ke každému ze záběrů by mohl vyprávět dlouhý příběh. Mě ale zajímá, jak se spolumajitel budějovické truhlářské firmy dostal do týmu lidí, bez nichž by se akce takového významu jen těžko zajišťovala.
„Na inzerát v rakouských novinách, který hledal dobrovolníky pro mistrovství světa ve sjezdovém lyžování do St. Antonu v roce 2001, nás upozornil jeden tamější kamarád. Tak jsme se zkusili přihlásit a ono to vyšlo,“ vzpomíná na své dobrovolnické začátky Jiří Klement.
Mezi podmínky pro přijetí patřily lyžařské schopnosti, znalost řeči, ochota pracovat dva týdny od rána do večera jen za stravu, ubytování a zimní uniformu, která po závodech dobrovolníkovi zůstává. O dva roky později dostal šanci zapojit se do týmu ve švýcarském Svatém Mořici. A loni se po absolvování školení stal dokonce brankovým rozhodčím.
„Je to rozdíl hlavně v časové zátěži. Na místě jsme museli být dvě hodiny před startem a pak po závodě tak hodinu. Běžný dobrovolník pracující na závodní trati musí být na sjezdovce třeba již v pět ráno a mnohdy je tam do večera. Na lyžích, za každého počasí,“ připomíná s tím, že v doslovném překladu se účasti na těchto akcích říká „být v nasazení“.
Takhle byl třeba i ve Švédsku v Aare, kde v roce 2007 získala Šárka Strachová zlatou medaili. „Kamarádi ze všech koutů světa mi tam poklepávali na rameno a já na ni byl pyšný jako na vlastní dceru. Mám s ní pár fotek většinou ze světových pohárů. Zaznamenávají, jak se z dívenky měnila v dospělou ženu. Jinak moc času na fotky se závodníky nemáme.“
Dobrovolník má sice proti běžnému divákovi výhodu, že je přímo v centru dění, ale rozhodně se jen nekouká. Kromě stavby sítí na trati, stahování sněhu před závody na speciálních igelitových pásech tam, kam se nedostane technika, či sklouzávání trati se stará o opravu branek při vlastních závodech.
Jiří Klement připouští, že začátky pro něj nebyly nejlehčí. „Spal jsem na palandě v atomovém krytu asi s třicítkou dalších, učil se od ostatních a pronikal do zákulisí příprav, kdy všechno musí klapnout podle plánu. Asi jsem se osvědčil, když mě od té doby zvou pořád,“ dodává.
Mohl jet i na olympiádu do kanadského Vancouveru, ale dopravu si platí dobrovolníci vždy sami, takže dal tenkrát přednost lyžování s rodinou. Na hory jezdili s tehdy ještě budoucí manželkou Janou už v době vysokoškolských studií ve Zvolenu.
V Tyrolsku zaměřil nábytek a pak šel lyžovat
Jiří KlementBudějovický rodák se sice na pár let přesunul do Zvolenu na Vysokou školu lesnickou a dřevařskou, ale přivezl si odtud nejen titul inženýra v oboru technologie dřeva, ale také vášeň pro lyžování. I když pak koketoval velmi intenzivně s potápěním, dal nakonec přednost lyžím. V roce 2001 vyjel do Rakouska poprvé do týmu dobrovolníků, kteří pomáhali se zajišťováním vrcholných lyžařských šampionátů. O dva roky později se zařadil do švýcarského týmu ve Svatém Mořici a letos tady při mistrovství světa už povýšil do role brankového rozhodčího. V roce 1991 se známým založil v Českých Budějovicích truhlářskou firmu, odkud loni odešel. V oboru u dřeva ale jako obchodní zástupce zůstal. S manželkou Janou, překladatelkou, mají nejen syna Jiřího (29) a dceru Markétu (25), ale i společného koníčka – sjezdové lyžování. |
Na jachtaření, do kterého se po návratu do Budějovic chtěli pustit, nebylo tenkrát dost peněz. A tak po sametové revoluci dělili spravedlivě své měsíční dovolené na potápění v Chorvatsku a lyžování v Alpách.
„Mám tři hvězdy CMAS, což je vlastně nejvyšší kvalifikace pro sportovního potápěče neprofesionála. Zjistili jsme ovšem, že i s ohledem na rodinu nejde dělat aktivně dva tak časově a finančně náročné sporty,“ vysvětluje s tím, že přednost dostalo lyžování. Tvrdí, že manželka dokonce lyžuje lépe než on.
Protože Jiří Klement nemá problém s komunikací, je logické, že poznával neustále nové známé. Podařilo se mu dokonce spojit svoji práci se zábavou. „Měl jsem truhlářskou dílnu, tak jsem vždy při exportu nábytku do Tyrolska zaměřil nové zakázky a ještě si zalyžoval,“ přiznává.
Pak ho tamější kamarádi upozornili na onen inzerát hledající dobrovolníky. „Když se člověk v téhle partě jednou ocitne, má šanci v ní zůstat, dokud práci zvládá. A věřte mi, že je to skvělá parta. Třeba ve Svatém Mořici je nás víc než tisícovka, hlavně z alpských zemí,“ říká.
Každý rok mu proto ve schránce přistane obálka ze Švýcarska s nabídkou možností pro další sezonu. On si letos vybral mistrovství světa. A pozici rozhodčího. „Už jsem přece jen starší pán,“ míní s úsměvem.
K jeho povinnostem nyní patřilo, aby hlídal průjezd závodníků v jemu přidělených brankách. „Na světovém šampionátu dostane každý brankový rozhodčí většinou na starosti tři branky a musí zaznamenat na papírový tiskopis jakékoliv pochybení závodníků. Všechno sice snímají kamery, ale po skončení závodů šéf brankových rozhodčích od nás tyto lístky vybere a sveze je do cíle,“ vysvětluje mi běžný postup.
Vzhledem k tomu, že tenkrát v roce 2003 ho tyrolský kamarád Degi doporučil u vedení Voluntari Engiadina, kde měl osobní kontakty, dostal se Jiří Klement na nejprestižnější úsek trati. Tedy na úsek 1, start mužského sjezdu. Jmenuje se Volný pád, otvírá se pouze na mistrovstvích světa a je to nejstrmější start sjezdu na celém světě.
„Závodník po startu vlastně padá a za sedm sekund nabere rychlost 130 kilometrů v hodině. Díky těmto podmínkám musí být svah upravován výhradně lidskou silou, pro techniku je nedostupný,“ vypráví muž, který má v Česku licenci učitele lyžování.
Být dobrovolníkem neznamená klidnou dovolenou
Vyvrací mi také mou představu, že být dobrovolníkem je skvělá dovolená. „Jasně, opálil jsem se, když jsem hlídal branky na trati. Máte na krku akreditaci - elektronickou kartu, která vám otevírá řadu míst pro běžného diváka nedostupných. Ale jinak jste prostě v práci,“ konstatuje.
A přidává příhodu, která dokazuje, že ani tak přesné Švýcarsko se nevyhne občasnému selhání systému. To když mu jednou ráno jeho kartu turniket u lanovky nenačetl, obsluha byla nekompromisní a Jiří Klement musel volit rychle náhradní variantu dopravy na místo srazu rozhodčích.
„Nepomohla mi ani uniforma dobrovolníka, ani slovní přesvědčování. Prostě moje němčina asi nezněla tím správným švýcarským akcentem,“ konstatuje.
