„Mám tady své pelíšky, kde odpočívám, pozoruju okolí, čtu. Cestuju po světě už jenom díky televizním pořadům a je mi fajn,“ ukazuje nám s úsměvem svá místa s dekami a polštáři výtvarnice, která se věnuje naivnímu malířství, jak říká, poučeného životem.
Důkazů o tom, že na chalupě ovšem jenom nelenoší, najdete dost. Například v bývalé stodůlce, kterou obývají při návštěvách především vnučky a dcery, sama obrousila starý nábytek a natřela ho voskem, aby získal patřičnou patinu.
„Můj poslední výtvor je ovšem trochu jiného charakteru,“ směje se a předvádí rudlík, na který kvůli dovážení dřeva pro kamna provázkem přikurtovala umělohmotnou nádobu. „Bála jsem se, že si hnu zády, tak jsem vymyslela zlepšovák. Potřebné díry pro prostrčení provázku jsem propálila silnou jehlou,“ vysvětluje.
„Krásně se tu dejchá“
Skvělou ořechovou bábovku, kterou nám vzápětí nabídne v malé kuchyňce, jí upekla sousedka Zlatka. Právě ta se pro ni stala dobrou vílou Zlatunkou, která jí nabízí zcela nezištně pomoc v řadě případů. „Však jsem ji taky namalovala na plechovou desku a zdobí štít chalupy,“ poznamenává a začíná vyprávět příběh o tom, jak se stala jihočeskou chalupářkou.
Emma Srncová (73 let)Kariéru nepříliš svědomité studentce pražské jedenáctiletky odstartovalo předvádění modelů pro ÚBOK (Ústav bytové a oděvní kultury). Jako manekýnka se na jedné mezinárodní akci v Kyjevě poznala se zakladatelem Černého divadla Jiřím Srncem a on ji angažoval. Později se za něj provdala a díky jeho vlivu zkusila malovat. Po rozvodu se musela postarat finančně o své dvě děti, proto začala své obrázky prodávat. Od roku 1972 má za sebou desítky výstav doma i v zahraničí. Byla třikrát vdaná, poprvé za Vladimíra Navrátila, potřetí za Pavla Beránka. Ten před třemi roky zemřel. V současné době žije většinu roku ve své chalupě na Českokrumlovsku, kde jí společnost dělá nejen fenka biewer jorkšírského teriéra Pupi, ale i skvělí sousedé Zlata a Petr Anderlovi. Sem za ní zajíždí také zbytek rozvětvené rodiny – děti Lucie (53), Barbora (45) a Jan (49) se svými rodinami. Má celkem šest vnoučat. Optimismus čerpá z románů a filmů s dobrým koncem. |
„Dcera Bára s manželem Petrem Rajchertem jezdili za jeho maminkou do Horní Plané. S dvěma dětmi a dvěma psy byli trochu neskladnou návštěvou, tak hledali nějakou chatičku poblíž. Nakonec je právě Zlatka upozornila na dům ke koupi naproti tomu jejich,“ vzpomíná Emma Srncová na začátky zdejšího bydlení.
Rozhodně nebyly jednoduché. Domek zvaný Jahůdka kvůli růžové barvě omítky se totiž ukázal být značně problémovým. „Plíseň, vlhkost, no hrůza. Bylo jasné, že bez vydatné finanční injekce do přestavby se to zvládnout nedá. Ale děti na opravu neměly. Já jsem se do ní taky zamilovala, krásně se tu dejchá a vlastně se mi líbí i ty vesnické zvuky,“ dodává energická žena, která se rozhodla za své úspory vybudovat si „soukromý domov pro seniorku“, tedy pro sebe.
Díky dohodě s dcerou Bárou tady může žít tak dlouho, jak bude sama chtít. „Jsem teď taková spokojená vdova. Když se vrátím z návštěvy od kamarádů mého věku, kteří si občas jdou dost na nervy, raduju se ze samoty se psem, do níž mi nikdo nekecá.“
Přiznává ale, že se vídá se svým prvním mužem Vladimírem, s nímž má dceru Lucii. Problémy po dávném rozvodu před 50 lety si totiž vyříkali před pár lety na společné dovolené u moře. A stali se přátelé. „Zbyli jsme si. Máme spolu dceru, vnuky a kus společného života,“ říká.
Emma Srncová vypráví o sobě tak upřímně, až chvílemi vyhrkne, že tohle do článku přece napsat nemůžu... Přesto se netají tím, že se snažila jít životem nejmenším odporem, ale vždy se to nějak zvrtlo.
„Byla jsem mladá, blbá, ale hezká holka. Vždycky jsem měla nějakého muže, který mě táhnul nahoru,“ dodává. Láska k Jiřímu Srncovi, zakladateli Černého divadla, jí nabídla svět na dlani. Soubor, do něhož si vystudovaný grafik, muzikant a divadelník vybral většinou kamarády výtvarníky, jezdil hrát po světě a Emmě se otevíraly nové obzory.
„Pořád mě tahali po galeriích, všichni si pořád něco kreslili, mě to moc nebavilo na ně čekat, ale Jirka mi jednou věnoval skicák, abych to zkusila také. Kamarádi, studovaní výtvarníci, zírali na moji naivní neznalost, ale podporovali mě. Když v divadle v Londýně byla výstava, nechyběl tam už ani můj obraz s kopečky, jak jedeme na kole s rodinou na chalupu do Krkonoš,“ vzpomíná.
Výtvarník Jiří Anderle se jí smál, že při malbě popírá všechno, co se oni učili na vysokých školách. A když ji pozvali na výstavu naivního umění do Berlína, vkročila do světa umění oběma nohama. Malovala například pro divadlo i velkou oponu. Stále ale ještě byla tou paní od Jiřího Srnce.
Známou výtvarnicí Emmou Srncovou se stala až poté, kdy ji manžel opustil. S urputností „lvice“ se pustila do malování obrazů, do nichž si mohla zalézt, když jí bylo smutno, ale i veselo.
„Báře bylo deset, Honzovi dvanáct let a alimenty od Jiřího nebyly příliš velké. Neumím brečet, dělám hrdinu. Dostala jsem ledvinovou koliku, objevil se vysoký tlak a zánět žlučníku. Z toho pomyslného dna mi pomohli kamarádi,“ přiznává. Známý nafotil vesele pomalovaná kuchyňská prkýnka na zdi s kobercem a v tehdejší Propagační tvorbě vznikly plakáty. Byly optimistické a dobře se prodávaly.
Vzpomínky na Václava Havla
Pak poznala Pavla Beránka z plynáren, který jí pomáhal zařídit do nevytopeného ateliéru kamna. Kvůli ní se rozvedl a začali stavět dům.
„Měl ale často výčitky svědomí, že opustil rodinu, pocuchané nervy, onemocněl rakovinou a po společných 27 letech našeho života odešel napořád. Konec byl bolestný a smutný. Po pár letech jsem zjistila, že mi teď vlastně samota vyhovuje,“ přiznává s tím, že každý její muž byl jiný a každý jí dal něco do života. Je nadšená, že se do výtvarné tvorby pustila i dcera Bára, s níž má v Praze společný ateliér.
Obrázky Emmy Srncové jsou něžné, hravé, veselé, optimistické i zasněné. Je z nich poznat, že umí v životě najít to dobré kolem nás. „Taky jsem namalovala Pražské jaro 1990, kde dvě múzy houpají Václava Havla na notové osnově s prezidentskou fanfárou. No, moc podobný si není, ale je to moje vzpomínka na rok 1990 a Václava,“ směje se.
Dobře ho totiž s Jiřím Srncem znali. Společně byli v Divadle Na zábradlí, navštěvovali se i v Krkonoších. V Praze byl i spolu s Jirkou a Miládkou Anderlovými dělat jejich dětem Mikuláše. Byl podle ní velmi roztomilý, když dětem svým typickým ráčkováním sděloval, že se inkarnoval do lidské podoby, aby s nimi mohl lépe komunikovat.
Listuje svými vzpomínkami a přiznává, že přesunem na jih Čech získala jako bonus k chalupě v sousedech obrovskou rodinu navíc. „Myslím, že mě neberou jako nějakou babičku, ale starší sestru. Myslím si a věřím, že i kdybych nemalovala obrázky a nebyla ‚ta výtvarnice‘, tak by mě měli rádi jako Emmu Srncovou. A toho si moc vážím.“
