Nad námi jsou tuny betonu, které svírají miliony kubíků vody. Prostor plný tlačítek, páček a blikajících světel působí jako vnitřek kosmické rakety. Jsme jenom pár metrů od jedné z turbín Vodní elektrárny Orlík, přesně v jejím srdci.
A najednou nám uši zalehnou zvukem, který se snad dá srovnat se startováním letadla. Lopatky Kaplanovy turbíny se začnou točit, poháněny mohutným proudem vody z přehrady. Za 120 sekund začne turbína posílat elektrickou energii do sítě.
Za takovým zážitkem jezdí na prohlídky do elektrárny každou středu a sobotu už pátým rokem desítky lidí. Hned u brány areálu si je přebírá v 11 hodin průvodce a postupně je seznámí s historií stavby i procesem výroby energie v elektrárně. Ta stojí na čtyřech turbínách - a přesně pod jednou z nich je vrchol každé prohlídky.
Průvodci jsou bývalí zaměstnanci elektrárny a naši skupinu přebírá Miroslav Zapletal, který pracoval jako zámečník. Nejprve popisuje vznik hráze, která je největší v Česku a jejíž stavba trvala od roku 1954 do roku 1961. Základ hráze pod vodou je široký 66,5 metru a silný 10 metrů. Přehrada je vysoká 92 metrů a maximální sloupec vody je 80 metrů.
„Přehrada zadržuje 720 milionů kubíků vody. A ta pohání čtyři Kaplanovy turbíny. Každá z nich má výkon 91 megawatt,“ vysvětluje průvodce.
Návštěvníky poučí o bezpečnosti v elektrárně a každý dostane ochrannou přilbu. Teprve potom může skupina projít přímo do provozu, kde je nejprve ve vestibulu zastavení u fotografických tabulí, které zachycují i povodně v roce 2002.
Miroslav Zapletal byl jejich přímým účastníkem, a tak barvitě popisuje, kudy se valila voda z přepadů na hrázi i pocity lidí, kteří do poslední chvíle zůstali v elektrárně. I její strojovna tehdy skončila pod vodou a znovuobnovení provozu trvalo déle než rok a půl.
Cesta skupiny později vede strojovnou, kde kdysi pracovalo sto lidí, dnes stačí k obsluze 14 pracovníků - i proto, že pouze dohlížejí na dění okolo turbín, které se uvádějí do chodu dálkově z dispečinku Vodních elektráren ve Štěchovicích.
Máme štěstí, protože za pár minut se má jedna z turbín zapínat. V rychlosti projdeme strojovnou a potom sestoupíme několik pater až k víku turbíny. Můžeme si vzít špunty do uší, ale všichni ze skupiny tuhle nabídku odmítají, protože chceme mít co nejsilnější zážitek. A když se turbína roztočí, opravdu to stojí za to.
