V srdci Orlické přehrady burácí turbíny, které dálkově řídí ze Štěchovic

Kolik kubíků vody zadržuje Orlická přehrada? A jak vysoká je její hráz? Odpovědi nejen na tyto otázky dostanou lidé, kteří se vydají na exkurzi do vodní elektrárny. Průvodce jim dělají bývalí zaměstnanci.

Nad námi jsou tuny betonu, které svírají miliony kubíků vody. Prostor plný tlačítek, páček a blikajících světel působí jako vnitřek kosmické rakety. Jsme jenom pár metrů od jedné z turbín Vodní elektrárny Orlík, přesně v jejím srdci.

A najednou nám uši zalehnou zvukem, který se snad dá srovnat se startováním letadla. Lopatky Kaplanovy turbíny se začnou točit, poháněny mohutným proudem vody z přehrady. Za 120 sekund začne turbína posílat elektrickou energii do sítě.

Za takovým zážitkem jezdí na prohlídky do elektrárny každou středu a sobotu už pátým rokem desítky lidí. Hned u brány areálu si je přebírá v 11 hodin průvodce a postupně je seznámí s historií stavby i procesem výroby energie v elektrárně. Ta stojí na čtyřech turbínách - a přesně pod jednou z nich je vrchol každé prohlídky.

Průvodci jsou bývalí zaměstnanci elektrárny a naši skupinu přebírá Miroslav Zapletal, který pracoval jako zámečník. Nejprve popisuje vznik hráze, která je největší v Česku a jejíž stavba trvala od roku 1954 do roku 1961. Základ hráze pod vodou je široký 66,5 metru a silný 10 metrů. Přehrada je vysoká 92 metrů a maximální sloupec vody je 80 metrů.

„Přehrada zadržuje 720 milionů kubíků vody. A ta pohání čtyři Kaplanovy turbíny. Každá z nich má výkon 91 megawatt,“ vysvětluje průvodce.

Návštěvníky poučí o bezpečnosti v elektrárně a každý dostane ochrannou přilbu. Teprve potom může skupina projít přímo do provozu, kde je nejprve ve vestibulu zastavení u fotografických tabulí, které zachycují i povodně v roce 2002.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Miroslav Zapletal byl jejich přímým účastníkem, a tak barvitě popisuje, kudy se valila voda z přepadů na hrázi i pocity lidí, kteří do poslední chvíle zůstali v elektrárně. I její strojovna tehdy skončila pod vodou a znovuobnovení provozu trvalo déle než rok a půl.

Cesta skupiny později vede strojovnou, kde kdysi pracovalo sto lidí, dnes stačí k obsluze 14 pracovníků - i proto, že pouze dohlížejí na dění okolo turbín, které se uvádějí do chodu dálkově z dispečinku Vodních elektráren ve Štěchovicích.

Máme štěstí, protože za pár minut se má jedna z turbín zapínat. V rychlosti projdeme strojovnou a potom sestoupíme několik pater až k víku turbíny. Můžeme si vzít špunty do uší, ale všichni ze skupiny tuhle nabídku odmítají, protože chceme mít co nejsilnější zážitek. A když se turbína roztočí, opravdu to stojí za to.