Obyvatelé Budějovic mají jméno Plojhar však spíše než s výrobou krabic spojené s papírnictvím. Tradice firmy totiž sahá až do konce 19. století. Dnes se rodinnému podniku věnuje již pátá generace Plojharů. Firmu nyní řídí Bohumil Plojhar mladší spolu s bratrem, jednateli jsou i jejich rodiče.
Vaše firma má dlouhou tradici. Od roku 1888 se toho spoustu událo. Můžete popsat vývoj, kterým si vaše rodina prošla?
Na začátku stál můj praděd, když v roce 1888 přišel z vandru po Evropě. To, co se naučil ve světě, začal tady v Budějovicích aplikovat. Zřídil si knihařskou dílnu, ke které měl i papírnictví. Ve svých 50 letech si řekl, že už ho to nebaví, a šel pěstovat kaktusy.
Firmu předal třem synům. Bohužel se ukázalo, že to nebyl zrovna šťastný krok. Nejméně schopnému synovi dal část podniku, která nejvíc prosperovala. Ten místo toho, aby dělal řemeslo, tak si koupil auto a za pár let poslal svůj podnik "do kytek". Naproti tomu nejšikovnější syn dostal dílnu, která už moc nevynášela. Postupně zůstal jediný, který firmu zachoval.
A to byl váš děda?
Přesně tak. Firmu vedl dobře, kupoval stroje a začalo se mu dařit. Tehdy měl kolem 25 zaměstnanců. Dělal kvalitní věci a byl tu docela známý, lidi si u něj rádi nechávali vázat knihy. Jenže pak přišla válka a pak komunisti a začal živořit.
Bohumil Plojhar (50 let)Narodil se 7. srpna 1963 v Českých Budějovicích. Po základní škole se vyučil prodavačem. "To vůbec nebylo špatné období, protože jsem byl jeden kluk mezi 30 dívkami," vzpomíná s úsměvem. Poté se vyučil ještě u otce v dílně knihařem. Po revoluci se začal s otcem věnovat firmě. V roce 1993 se přidal i jeho bratr Petr. V současné době společnost zaměstnává 70 lidí a roční obrat dosahuje sto milionů korun. Bohumil Plojhar má čtyři děti - synům je 26 a 24, dcerám devět a šest. Jeho koníčky jsou běhání, cyklistika. Ke svým padesátinám si dal maraton v rakouském Wachau. |
Podnik mu sebrali?
To ne, ale musel propustit zaměstnance, takže v jeho dílně mohli pracovat pouze jeho rodinní příslušníci a v podstatě zadarmo, protože jim neměl co dávat. Takže tam s ním pracovala moje babička a jejich dva synové. Táhnul to do roku 1958, kdy to položil. Oni mu totiž nedovolili nakupovat materiál.
Aby z něčeho mohl vyrábět, tak chodil po obchodech a prosil o krabice na vyhození a z nich něco dál dělal. Pořád věřil tomu, že se to musí obrátit a komunisti odejdou. Toho už se nedožil. Potom, co přišli Rusáci, zemřel. Otec pak pracoval v dílně, která byla již v družstvu, jako vedoucí až do revoluce.
Pak ji, předpokládám, dostal zpět?
V roce 1990 si o to zažádal. Družstvo řeklo, že ale musí zaplatit 200 tisíc, které do dílny vložilo. Což byl nesmysl. Otec si na to vzal půjčku, musel zastavit dům, úroky měl asi 20 procent.
To byl docela risk. Co jste na to jako rodina říkali?
No, já jsem mu říkal, aby to nedělal, že tenhle byznys nemá žádnou budoucnost. A je pravda, že to šlo od desíti k pěti. Zachránilo nás to, že zkrachovaly staré obchody a najednou v Budějovicích nebylo papírnictví.
Tak jsme se toho ujali. Tehdy nebyly žádné velkoobchody, nakupovaly od nás školy, úřady. Výrobu knihařských produktů jsme pak nahradili výrobou krabic, kartonáží, pro podniky. Postupně se ten poměr otáčel a dnes tato výroba dotuje naše papírnictví.
Takže kartonáž je pro vás nyní významnější než papírnictví v centru?
V podstatě nám generuje veškerý zisk. Začalo se to radikálně měnit, když přišly supermarkety, které zboží prodávají v podstatě pod cenou. Dnes se naše papírnictví tak nějak drží na nule. Držíme to hlavně kvůli tradici a značce, na kterou jsme jako rodina hrdí.
Před rokem a půl jste papírnictví zásadně přestavili. Teď je velmi moderní. Jak na to konzervativní Jihočeši reagují?
Jak kdo. Ti, kteří jsou zvyklí jezdit do světa, říkají, že je úžasné, že tento styl přišel i do Budějovic. Ti konzervativnější jsou spokojeni méně. Některým se to vyloženě nelíbí. Ale my jsme do přestavby šli, protože jsme nechtěli skončit jako v ostatních papírnictvích, kde dostanete jen čínské krámy.
My jsme to prostě chtěli změnit. Nevím, jestli je snaha upravit myšlení zákazníků správná podnikatelská cesta. Po roce a půl si tím nejsem jistý. Lidi tomu moc nevěří. My máme kvalitní výrobce z Česka, ale i z Evropy i Ameriky. A lidi mají pocit, že je to nad jejich úroveň. Že je to určené pro horních 10 tisíc.
Jde vůbec konkurovat čínskému zboží?
Jde o to, aby sami zákazníci chtěli nakupovat prozíravěji. My se snažíme mít co nejvíc lokálních českých výrobců. Všude ve světě je normální, že komunity, které žijí na jednom místě, drží pospolu. A peníze, které vydělají, nelijí někam pryč. To v Čechách neplatí. My si myslíme, že když si koupíme něco levného z druhého konce světa, že tím něco získáme. V důsledku ale ztrácíme hodnotu peněz, které mizí z regionu, a tím chudneme. Když tu nebudou peníze, nebudou tu podniky, nebude tu práce. Myslím si ale, že se to pomalu lepší.
V oblasti kartonáže spolupracujete s řadou velkých firem, které v regionu působí. Například s budějovickým Boschem nebo píseckým Schneider Electric...
S Boschem jsme spolupracovali od roku 1999, letos to bohužel skončilo. Teď nakupují pro všechny závody v Česku od jednoho dodavatele. Vyhrála to firma, která prakticky nemá výrobu a všechno překupuje. Uvidíme, jestli budou schopni plnit jejich požadavky. Z našeho pohledu byl Bosch nejnáročnějším klientem.
V čem?
Jsou velmi důslední, nároční na dodávky a extrémně si hlídají kvalitu. Všechno se muselo dodat na minutu přesně. Naší výhodou je velká flexibilita. Jsme schopni udělat větší zakázku během pár dní. I proto pro nás krize byla nejlepší období, prosperujeme jako nikdy dřív.
Jak to?
Velkým firmám utekli zákazníci k nám, protože jsme schopni dělat i malé série. Chrlit zakázky po statisících kusech už dnes není v kurzu.
Z laického pohledu vypadá výroba krabice jako velmi jednoduchá věc...
Ono to v podstatě je jednoduché. Jenže jde o to, jak rychle jste schopen takovou krabici vyrobit. Potřebujete na to stroje a ty jsou dost drahé. Druhů krabic je velké množství a pochopitelně i velikostí. V portfoliu, co jsme kdy dělali, máme sedm tisíc druhů krabic.
Jak velké zakázky děláte?
Od 50 kusů až po 15 tisíc od jednoho druhu. Za rok zpracujeme kolem sedmi milionů metrů čtverečních. Což je zhruba kamion denně.
Jste rodinná firma, mezi jednatele stále patří váš tatínek i maminka, pracuje tu i váš bratr a syn. Jak vám to klape?
S bratrem jsme si to rozdělili, mým úkolem je stavět vize a firmu směřovat, on má na starosti výrobu. Do práce si navzájem nekecáme. S rodiči je to v pohodě, už to nechávají na nás. Občas sem přijedou a kouknou se, co se děje. Jsou spokojení.
Jak to vypadá u vás na rodinné oslavě?
Můj syn to nesnáší, já mám totiž tendenci pořád mluvit o práci. Ale co si pamatuju, tak to u Plojharů tak bylo vždycky. Takže místo oslav narozenin máme pracovní porady. Když podnikáte, tak to jinak nejde, na práci myslíte pořád.
