Její černobílé snímky nahých žen přitahovaly laiky i kritiky příběhy a atmosférou. Dnes je Tereza z Davle jednou z nejuznávanějších českých fotografek aktů. Před časem se přestěhovala do Českého Krumlova, kde si otevřela originální kavárnu.
Z Davle přes Prahu do Českého Krumlova. Jak se pražská bohémka ocitne na jihu Čech?
Jižní Čechy jsou můj nejoblíbenější kraj. I když jsem se narodila v Podkrkonoší, tak jsem od dětství s rodiči jezdila na léto k Jindřichovu Hradci. Pronajali jsme si chatičku a podnikali toulky do Třeboně nebo Krumlova. Jednou jsem se v Krumlově málem utopila na jezu pod zámkem, na jiném vodáckém táboře jsem dostala zánět ledvin a tři týdny ležela v krumlovské nemocnici. Potom jsem se svými partnery do Krumlova ráda jezdila.
Tereza z Davle (38 let)Narodila se 26. července 1975 v Hořicích v Podkrkonoší. Dětství prožila v Davli nedaleko Prahy. Jako samouk se začala věnovat fotografování až v 18 letech. Když měla první výstavu v pražském klubu Kamzík, tehdejší majitel si nevzpomněl na její příjmení, tak napsal na pozvánku Tereza z Davle. Věnuje se hlavně černobílému ženskému aktu a portrétu, ráda fotí zátiší. Fotografuje starou klasickou technikou, snímky si zvětšuje sama. Vydala monografii Feminissimo a uspořádala spoustu výstav. Nyní žije v Českém Krumlově, má syny Alexandra (3 roky) a Olivera (7 let). |
Takže jste si k tomuto městu během života vytvořila silný vztah.
Ano. Navíc se mi do Krumlova a okolí začali stěhovat kamarádi, fotografové a umělci. Krumlov jsem vždycky milovala, až jsem se tu nakonec rozhodla před časem usadit. Žiju v prvorepublikovém domě na Špičáku.
Spousta figurek, stará zákoutí, Krumlov je pro fotografy rájem. Máte zde i vy oblíbená místa?
Za Plešivcem je krásná kaplička na ztraceném místě, pak třeba dole u Vltavy v parčíku u domku, ve kterém měl ateliér Egon Schiele. Tam fotím hlavně v létě akty. Vodáci z toho mají legraci. Najednou vidí nahé ženy, jak běhají po louce, a volají na nás. Jsem zvědavá, kdy mě město vyloučí pro nemravnost jako kdysi Egona Schieleho.
Jak si místní zvykli na váš Decadent Art Club?
Zpočátku se sem báli vejít. Zvenku není moc poznat, jestli jsme kavárna, bar, klub, nebo galerie. Je to takový mix, který je na Západě běžný. Já klub vnímám jako svůj obývák zařízený mými věcmi a fotografiemi. Máme už stálou klientelu, jsou to hlavně umělci, profesoři ze střední školy, studenti. Někteří jsou tu jako doma. Dají si kávu, natáhnou se na kanape, já je přikryju dekou... Pak je těžké je odsud dostat. Občas sem zabloudí i turisté, kteří sejdou z hlavní trasy od zámku.
Vybavíte si první fotografické práce, na které jste byla pyšná?
Hodně nadšená jsem byla z toho, když jsem po roce focení začala pracovat pro Playboy. Měla jsem štěstí, že mi od začátku všichni klienti nechávali volnou ruku.
Vážně jste začala fotit až v 18 letech? Co vás inspirovalo?
Chtěla jsem vždy dělat věci po svém. Měla jsem kolem sebe spoustu kamarádů a umělců, kteří mi dávali rady. Jedna půlka říkala: Dělej, jak to cejtíš, a nenech se moc ovlivnit. A druhá mi zase radila technicky. Když viděli moje první zvětšeniny, tak mi říkali, ať je radši vyhodím, že je to rozmazané. Jiní zase říkali, že je z mých rozmazaných fotek bolí hlava. Já je poslechla a snímky vyhodila. Dnes mě to štve. Můj fotografický guru byl navíc perfekcionista, zastánce čisté ostré fotografie.
Uznávané fotografce vyšla před čtyřmi lety kniha aktů Feminissimo.
Tereza z Davle říká, že ji hodně ovlivnil uznávaný fotograf Antonín Kratochvíl.
To jste s ním musela docela bojovat.
Radil mi, kde jsem měla doostřit, jak jsem špatně použila clonu. Čím jsem se ale víc snažila, aby byla fotka technicky perfektní, tím to bylo stále horší. Nakonec jsem tuto cestu úplně opustila.
Co bylo hlavním zlomem?
Hodně mě ovlivnil fotograf Antonín Kratochvíl, kterého jsem tehdy ještě osobně neznala. V časopisech jsem viděla jeho fotky a říkala si: Panebože, to je nádhera, a on to přitom nemá vůbec ostrý! Kupovala jsem si francouzské časopisy, mám jich doma stohy, a tam se to jen hemží neostrými fotkami.
Když jste začínala, chodívala jste prý po Praze s ohromnou sportovní brašnou plnou rekvizit a foťáků. To jste si sama vybírala ženy, které jste chtěla fotit?
Hlavně jsem je vybírala z řad kamarádek. Byly docela svolné. Máme ohromnou výhodu, že žijeme v Čechách, u nás je každá druhá holka krásná.
Říkáte, že dokážete svléknout každou ženu.
Už ne.
Jak to?
V Krumlově jsem se snažila přesvědčit jednu kamarádku, ale zatím se nedala. Ale já myslím, že ji nakonec zlomím.
Ale předtím jste měla stoprocentní úspěch. Jaký na to máte recept?
Používám víno a psychologii. Pokud je žena cizí, tak se nejprve seznámíme, povykládáme si u kafe. Pak přijde na focení. Pomalu naznačuju, že sako je super, ale halenka pod tím ještě lepší, tady ti to dělá varhánek, sundej si ramínko... A nakonec přede mnou stojí nahá a je úplně v pohodě. Navíc máme dohodu, že pokud nechtějí, abych fotky uveřejnila, tak to neudělám. Ale jsem smutná, když fotky dopadnou výborně, a ony mi zakážou je uveřejnit.
Ještě se vám stává, že jdete po ulici a uvidíte krásnou ženu, kterou byste chtěla fotit?
Pořád. Tady v Krumlově jsou to často i cizinky. Ale jsem teď časově dost omezená, tak je neoslovuju. Dříve jsem to dělala běžně a mám spoustu aktů cizích holek.
Sama sebe prý nahá fotit nenecháte.
Myslím, že na to nemám obličej, mám moc výrazný nos i rty. Když jsem byla hodně mladá, tak někteří přátelé zkoušeli mé akty. Ale já jsem dost stydlivá. Vím, co aparát a objektiv umí, a to mě znervózňovalo. Teď ale jednám s jednou mladou pražskou fotografkou, tak třeba nafotíme nějaké poloakty.
Dřív jste pracovala jen se starými zrcadlovkami. V posledních letech přecházíte i na digitální techniku, proč?
Hlavně kvůli zákazníkům, kteří chtějí mít snímky v digitální podobě. Nemůžu si dovolit fotit jen na film, ještě tady ani nemám temnou komoru. Letos jsem nafotila asi patnáct filmů, ale ještě nevím, jak dopadly. Zatím uzrávají.
Máte nějaký fotografický sen?
Jeden se mi splnil. Před čtyřmi lety mi vyšla velká kniha aktů Feminissimo. Nebyla jsem finančně ani časově limitovaná a mohla jsem si všechno udělat po svém. Psali mi tam texty kamarádi umělci, s výběrem pomáhali Tomki Němec a Tonda Kratochvíl. Ta kniha je moje třetí miminko. Chtěla bych ještě vydat knihu ze série Grandhotel, což jsou snímky žen z hotelových pokojů.
Mužské akty vás nikdy nelákaly?
Párkrát jsem si to zkusila, hlavně svoje partnery. U cizích bych asi měla problém. Bylo by to pro mě moc adrenalinu.
A úplně jiná témata?
Miluju zátiší, ale nikdo je po mně nechce. Dělám si je pro sebe. To je vlastně můj další sen, aby mi někdo v nějaké dobré galerii udělal výstavu zátiší.
V létě jste měla ve svém klubu trochu utajenou výstavu jednoho díla Roberta Vana. Co dál chystáte?
S Robertem to bylo fajn. Přijel autobusem s fotografií v podpaží. Teď zrovna začala výstava Pavlíny Skálové, která nám dodala dekadentní sochu ženy do vitríny. Dál jednáme s Peterem Nagym nebo s Tondou Kratochvílem. V záloze mám spoustu jmen.
