Majitel hotelu ve Slavonicích na Jindřichohradecku byl v himálájské zemi posedmé. A přes děsivý zážitek rozhodně ne naposledy. „Od té doby některé malicherné problémy neřeším. Cítím, že mi ten pocit už zůstane,“ říká.
Čtyřčlenná výprava měla do značné míry štěstí. Několikatýdenní trek v horách měli již za sebou a užívali poslední dny v hlavním městě. „Chtěli jsme jít koupit nějaké dárky do místních krámků. Naštěstí ale bylo zavřeno, tak jsme šli na oběd. Restaurace byla v dost bytelné železobetonové budově,“ líčí Boháč.
V momentě, kdy dojedli, přišlo zemětřesení. Zcela náhle. „Najednou začalo všechno lítat nahoru, dolů. Úplně jako by ten dům byl gumový. Což samozřejmě není možné, ale byl to dojem, který jsme měli všichni. Já jsem prostě viděl, jak se betonová podlaha vlní jako moře. Byl to nějaký optický klam,“ vypráví.
„Ať už to skončí“
Všichni se okamžitě zvedli a běželi ven. Nebo se o to snažili, protože sejít schodiště z prvního patra bylo velmi těžké. „Kluci vyběhli ven, ale já, protože jsem původem statik, jsem si řekl, že to v železobetonové budově bude bezpečnější. Člověk by čekal, že mu poběží v hlavě vzpomínky na rodinu a na děti. Ale vůbec. Já si jenom říkal: Sakra, ať už to skončí, ať už to skončí! Někde v zátylku jsem cítil, že je to špatné, že bych tam mohl umřít. To se mi nikdy v životě nestalo,“ vzpomíná.
V tu chvíli nikomu nedocházelo, že se jedná o obrovskou katastrofu. Člověk, který zemětřesení nezná, nedokáže určit, jakou má sílu. Jediné, co Boháč vnímal, byly okolní zdi.
„Připadal jsem si jako terminátor - jen jsem koukal po zdech a stropu a vyhodnocoval, co by kde mohlo spadnout, jestli to nepraská. Pak to skončilo a já vyšel ven. Bydleli jsme ve čtvrti Thamel, kde jsou kvalitní domy, takže tam to nebyla žádná katastrofa. Netušili jsme, že to zemětřesení mělo sílu 7,8 a že tisíce domů popadaly. My v tu chvíli neviděli žádné zřícené budovy,“ říká.
Čtveřice byla v šoku, a tak se vrátili zpátky, aby zaplatili za oběd. Obsluha na ně koukala jako na blázny. „Jediný, kdo tam zůstal, byli dva kluci, kteří tam seděli a kouřili hašiš. A byli tak zmaštění, že si žádného zemětřesení vůbec nevšimli. Kolem byl rozházený nábytek a střepy a jim to vůbec nevadilo,“ dokládá Boháč absurdnost situace.
Hned psali známí a rodina
Že se stalo něco strašného, začali paradoxně tušit až díky lidem z Česka. Od příbuzných a známých jim začaly chodit zprávy, zda jsou v pořádku. Postupně si dělali obrázek, jak rozsáhlou katastrofu zemětřesení způsobilo.
Mezitím přišel další silný otřes. Za těch dalších několik dnů, které skupinka v Káthmándú strávila, jich zažila 84. Z toho 25 jich bylo na 6. stupni a výš.
Nakonec šli první noc po zemětřesení spát do svého hotelu. To považuje zpětně Boháč za hroznou chybu a risk.
„Byli jsme blbí a ještě trochu v šoku. Bydleli jsme ve čtvrtém patře. Dali jsme si ještě nějaká piva, abychom usnuli. Což se nám podařilo, protože jsme dva otřesy zaspali. V pět ráno ale přišel jeden hodně silný. Málem nás to shodilo z postele. V tričku a trenkách jsme vyběhli ven. Tam už jsme viděli popadané domy. Zbytek dní jsme trávili na plastových židličkách v provizorním stanovém městečku v parku naproti americké ambasádě,“ vypráví.
Ve stanovém městečku žili společně s turisty z celého světa i místními. Panovala tam velká solidarita. „Všichni se k sobě hrozně hezky chovali. Chodili k nám cizí lidi a nabízeli jídlo. Nepálci jsou neuvěřitelně skromní a adaptabilní. I když jim třeba spadnul dům, tak byli šťastní, že to přežili. Udělali si provizorní domov z plachty, na vařiči si připravovali rýži a to jim stačilo. A pak se klidně o ni s vámi podělili,“ upozorňuje.
Po ničivém zemětřesení přitom neměl strach jen o sebe a své kamarády, ale také o dvě dívky, se kterými se před lety seznámil v Nepálu.
„Byli jsme tehdy na treku, ubytovali jsme se v nějaké zapadlé vesničce. Přišla k nám holčička, asi jedenáctiletá. A velmi slušnou angličtinou nám řekla, že je chytrá a její sestra je také chytrá a že nemají peníze, aby chodily do školy. Dal jsem jí svůj mail, aby mi napsala, že jim pomůžu. Po měsíci skutečně přišel mail, jestli to platí. Tak jsem kontaktoval školu, kde mi všechno potvrdili. Od té doby jsem začal posílat mladší sestře školné a později i té druhé. Už je to devět let. Jedna studuje medicínu a druhá končí střední školu,“ popisuje.
V době zemětřesení byly obě v Káthmándú. „Naštěstí se jim nic nestalo, před odletem jsme se potkali,“ dodává.
Zemětřesení ze své hlavy jen tak nedostane. Několikrát se mu o něm od té doby zdálo. „Stačí, aby syn přeběhl doma po podlaze, a já se leknu, jak se to zatřese. To máme všichni čtyři.“
