I když už by díky věku možná jen mohl přihlížet snažení druhých, on sám si to rozhodně nemyslí. "Místo zahrádky, kterou bych okopával, máme s manželkou Galerii Inspirace v zadním traktu jednoho z nejkrásnějších historických domů na jindřichohradeckém náměstí," popisuje jednu z mnoha svých aktivit.
Jiří Langer (66 let)Sice se narodil a žil v Praze, ale díky jihočeským kořenům ho srdce táhlo vždy do Jindřichova Hradce. Sem se také v roce 2001 natrvalo přestěhoval. Po absolvování SVVŠ chtěl studovat režii na DAMU, ale nakonec zamířil do televize jako rekvizitář. Postupně se stal šéfem scénické výpravy, pak působil jako metodik v krajském kulturním středisku. Po listopadu 1989 vystudoval filozofickou fakultu, byl manažerem politické strany ODA a pak produkčním kulturního projektu Praha 2000. V Jindřichově Hradci s manželkou Sabinou provozují Galerii Inspirace. Je rovněž předsedou spolku |
Hned přidá příběh o budově zvané po jeho předcích Langrův dům číslo popisné 138, v níž byl jeden z nejstarších obchodů na českém jihu vůbec. "Ve středověku tu byl obchod se solí, pak moji předci provozovali koloniál, kde bylo k dostání snad úplně všechno. A díky zápiskům dědečka Antonína o téhle době víme hodně," připomíná Langer i fakt, že je nejprve zpracoval pro Český rozhlas a kvůli zájmu veřejnosti dostaly v nakladatelství jindřichohradeckého rodáka Jana Solpery i knižní podobu. Pět knih nabízí nahlédnutí nejen do zákulisí obchodu, ale i tehdejšího života.
Jiří Langer je rád, že v rámci restitucí byl dům vrácen rodině a dnes tady žije i on s manželkou Sabinou. "Hledali jsme tehdy, co by domu slušelo. Celá široká rodina dala hlavy dohromady a nakonec vznikla galerie. Teď jsme ji ale přestěhovali do skromnějších prostor na dvorek a přední část pronajali," vysvětluje.
Důvodem je fakt, že chtějí mít čas i na další aktivity, kterých není rozhodně málo. Když se v roce 2001 stěhovali se ženou z Prahy do Jindřichova Hradce, přátelé a známí se hodně divili. "Ptali se, jestli už snad chceme zabalit život. Když přijedou, smějí se, že toho děláme mnohem víc než v Praze," dodává.
Zkušenost v politice mu stačila
Jindřichův Hradec pro něj byl vždycky místem, kam jezdil za babičkou a dědečkem každou volnou chvíli i o prázdninách. "Prošmejdili jsme s kluky kdeco, dodnes mám rád místo dole u Nežárky pod hradbami, kde jsou staré koželužské domy. A procházky po okolí mě taky nabíjí," říká s úsměvem.
Jako malý kluk přivoněl k divadelním prknům, protože sestra jeho maminky si vzala herce Jaromíra Spala. Směl tak stávat v zákulisí některého z městských divadel pražských vedle hasiče a pozorovat dění na jevišti.
"Těžko jsem chápal, že herci hráli tragickou roli, při níž diváci plakali, a pak zamířili do šatny, kde až do dalšího výstupu mastili karty," říká o ztrátě některých iluzí.
Chtěl proto studovat režii na DAMU, ale to nevyšlo. Tak zamířil jako rekvizitář do televize. Postupně se stal šéfem scénické výpravy a rád vzpomíná na spolupráci s režisérem Janem Bonaventurou. Mezitím hrál každý čtvrtek v ochotnickém divadle Lampa, někdy s hudební skupinou Kolovrátek. Jeho druhá žena Sabina je divadelní dramaturgyní, byla i ředitelkou Divadla v Řeznické a na DAMU spolupracovala s Ivanem Vyskočilem.
Langer pak pracoval ve Středočeském krajském kulturním středisku a po listopadu 1989 se díky kamarádům zapojil i do politiky. "Byl jsem manažerem politického hnutí ODA. Jsem za tu zkušenost rád, ale znovu už bych do toho nešel," míní. S Michalem Prokopem pak spolupracoval na projektu Praha 2000 - Evropské město kultury, kdy se v rámci Evropy organizovaly kulturní akce. Pak už zamířil definitivně na jih Čech.
"Nejsem zvyklý sedět doma v bačkorách u televize. V naší galerii proto pořádáme výstavy a zveme zajímavé hosty hlavně z oblasti menšinových žánrů. Například na Radůzu před dvanácti lety přišlo jen 17 lidí, za dva roky už jsme na ni díky její popularitě neměli."
Konec akcí v galerii kvůli požáru
Se ženou se zapojili do divadelního ochotnického souboru Jablonský, kde od roku 2002 režírují a snaží se rovněž pomáhat organizačně. Zapojili se i do spolku Přátel starého Jindřichova Hradce, který má osmdesátiletou historii a asi 350 členů, dokonce s pobočkou v Praze. Potkávají se na přednáškách a exkurzích.
"Taky jsme třeba bojovali o to, aby stará nádražní budova zůstala zachovaná jako kulturní památka. Podařilo se, ale chátrá dál, protože není nikomu prodaná a majitel ji neopravil," přiznává se smutkem poloviční úspěch. Teď zase vyhledávají staré hroby významných osobností, o něž se už nikdo nestará a mohly by být zrušeny. Pochvaluje si jako předseda spolku i dobrou spolupráci s městem.
Ani tahle aktivita Langrovi nestačí. Angažuje se v Jindřichohradecké kulturní společnosti, kde v roce 2002 se ženou a místní základní uměleckou školou založili Dadainspirační dny, v nichž se setkávají netradiční autorská divadla. Teď má štafetu umělecká škola. V roce 2004 zase po dohodě s Národním památkovým ústavem převzala společnost do péče budovu bývalého Zámeckého mlýna.
"Doslova na koleně jsme vytvořili Galerii Zámecký mlýn, pořádali řadu akcí. V sezoně návštěvníky táhla i prohlídka funkční Křižíkovy elektrárny a měli jsme velké plány. Bohužel, v roce 2011 vyhořel sousední zámecký pivovar, který patří soukromé společnosti, a to byl i konec našich akcí," přibližuje problém, který ho rovněž potrápil.
Není ale zvyklý vzdávat se, proto věří, že i tahle věc se nakonec vyřeší. "Jsem životní optimista," dodává.
