K tomu, aby se snažil bojovat proti kriminalitě, má Josef Bledý i své vlastní důvody. „Mému synovi je letos třináct let, mám ještě dvě další děti. Chci jim jít příkladem a nechci dopustit, aby se přidaly k nějaké partě. Je pro mě důležité, aby se situace ve městě zlepšila, protože dobrá není, i když se o tom možná v poslední době tolik nemluví, protože je to přeci jen klidnější než dříve,“ říká Bledý.
Asistentem prevence kriminality se stal na začátku srpna, a zatím je tedy ve zkušební době. „Mám ale skvělé učitele, Karel Ferenc už tu práci dělá skoro dva roky a má spoustu zkušeností, které může předávat, tak doufám, že to zvládnu. Také ostatní strážníci městské policie mě přijali dobře. Mám z toho radost a o to větší motivaci,“ říká muž, který v roce 2008 odletěl s celou svou rodinou do Toronta, odkud se vrátil teprve loni.
Do Kanady se vydal na doporučení sestřenice své manželky, která tam žije. A jak sám Bledý říká, důvodem bylo, aby si vyzkoušel jiný život.
„Nevěděli jsme, jak dlouho tam zůstaneme, ale nakonec to trvalo šest let. Ta sestřenice je dneska občankou Kanady. Nám se ani po šesti letech občanství získat nepodařilo. Jednoho dne nám prostě řekli, že nás tam nechtějí, tak jsme se museli vrátit. Pocity jsme při tom měli dost smíšené,“ vzpomíná na okolnosti, za kterých musel Kanadu opustit.
V Torontu dělal i domovníka v mrakodrapu
Když tam přijížděl, uměl prý jen jediné slovo: refugee (uprchlík). To bylo také to jediné, co řekl na letišti místním úředníkům. Ti si rodinu vzali na stranu, vyplnili několik protokolů, zajistili jim ubytování a dali i nějaké peníze do začátku, aby si mohli koupit nábytek a zaplatit nájem za dva měsíce.
V následujících týdnech se museli všichni začít učit anglicky, a tak celá rodina začala chodit do školy. „Tohle trvalo tři měsíce a šlo to dost ztuha. Škola trvala do jedné odpoledne a potom jsem hledal práci. Nakonec mi pomohl kamarád Polák, který mi dohodil práci na stavbě. Dělali jsme odvodnění staveb a izolace. Bylo to skvělé. Potom jsem dělal třeba na letišti nebo domovníka v mrakodrapu. Když přišlo rozhodnutí soudu o našem návratu, byl jsem zároveň rád i nerad, Toronto je totiž opravdu nebezpečné,“ podotýká Bledý.
Podle něj je to totiž město, kterému vládnou černošské gangy, a například střelba na ulicích je na denním pořádku. Na druhou stranu je patrný respekt lidí před policisty v uniformách. Nikdo by si nedovolil do policisty třeba jen strčit nebo mu nadávat, okamžitě by ležel se želízky na zemi.
„Pravdou také je, že je tam každému úplně jedno, jakou kdo má kůži, jestli bílou, černou nebo fialovou. Každý člověk má stejné příležitosti. U nás je to bohužel naopak, i když i tady jsou lidi, kteří cikána jen tak neodsoudí jen proto, čím se narodil. Vím, že to má svůj důvod. Jeden cikán přijde do obchodu, něco ukradne. A pak už hlídají všechny. To se mi ale nelíbí,“ upozorňuje.
Bledý proto chce pomoci situaci zlepšit. Když slyšel, že by se na práci asistenta prevence kriminality hodil, neváhal prý ani chvilku.
„Mnoho lidí policisty uráží nebo si z nich dělá srandu, a to jak mezi bílými, tak i cikány. Mám spoustu kamarádů v obou skupinách a rád bych pomohl situaci zlepšit, třeba jen právě ve Vimperku. Městu sice sám od problémů, které vytvářejí cikáni i bílí, nepomůžu, ale můžu proti nim bojovat. Největším problémem jsou drogy a ztráta respektu. Mladí kluci ke mně respekt mají a poslouchají mě. Na některé to jde v klidu, na jiné se musí řvát. Ale tak to bude vždycky, musíme si s tím prostě poradit,“ ví nový asistent prevence kriminality.
