Petr Shýbal je kapelníkem Babouků, nejstarší jihočeské dechové kapely.

Petr Shýbal je kapelníkem Babouků, nejstarší jihočeské dechové kapely. | foto: Marek Podhora, MAFRA

Kapelník je holka pro všechno, říká šéf Babouků, nejstarší dechovky v kraji

  • 0
Petr Shýbal hraje v Baboucích, kteří vznikli v roce 1868, téměř 30 let. Od roku 2002 je kapelníkem a přiznává, že dechovka ovládá celý jeho život. „Nejsme profesionální muzikanti. Na hraní mimo víkendy si bereme volno,“ vypráví

Dlouhé prsty a nadšení rodičů pro dechovku. Podle Petra Shýbala, kapelníka nejstarší jihočeské dechovky Babouci, to byly dva základní momenty, které ovlivnily jeho muzikantskou kariéru.

„Naši byli na vesnické zábavě a tam se domluvili s kapelníkem, že mají doma dva kluky, kteří by možná mohli hrát. A hned druhý den nás vezli k němu na zkoušku,“ vzpomíná.

Bratr Luboš měl dlouhé ruce, tak „vyfasoval“ pozoun a on jako desetiletý kluk díky dlouhým prstům klarinet. Se smíchem dodává, že kdyby tehdy rodiče šli na nějaký country bál, mohly se jeho cesty ubírat jiným směrem. Ale rozhodně nelituje.

Petr Shýbal

(53 let)

Rodák z Karlových Varů začal hrát na klarinet jako desetiletý v mládežnické dechovce Juvenka v Otročíně. Pak jako student průmyslové školy (obor Výroba hudebních nástrojů) v Kraslicích pískal B klarinet ve VDO Amati a na vojně sloužil u budějovické vojenské hudby. Postupně hrál ve Skalačce a Vltavěnce, až zakotvil v roce 1987 u Babouků. Od roku 2002 je jejich kapelníkem. Hned po vojně se s manželkou přistěhovali do Lišova. Tady nastoupil do Jitony a v roce 1996 odtud odcházel z postu výrobního náměstka. Od té doby pracuje u Generali pojišťovny. Je rozvedený. Má syny Petra (31) a Martina (21) a dceru Ivanu (29). Radost mu dělají vnučky Laura (7), Sofie (3) a dvoutýdenní vnuk Ondra. Jeho koníčkem je dechovka, kvůli které nemá už čas na nic jiného.

A protože měl k muzice blízko, šel studovat do Kraslic na průmyslovku. „Obor výroba hudebních nástrojů se mi pak hodil jako doporučení, když jsem nastoupil do Jitony. Práce se dřevem mě baví dodnes,“ přiznává s tím, že jeho posledním výtvorem byla renovace dětské postýlky pro vnuka Ondru.

„Kluci hrajou, ale fotbal“

S ohledem na fakt, kolik času stráví doma, se prý dcera obávala, že to do narození nestihne. Ale nakonec to zvládl. Lituje ovšem, že si třeba nenašel v dětství svých dětí čas na to, aby je přitáhl pořádně k muzice.

„Petrovi jsem dal B klarinet, Ivance Es klarinet a nařídil, aby cvičili, že za týden si je vyzkouším. Pak jsme hráli s Baboukama, pak mi do toho vlezlo něco jiného a mého vyučování byl konec,“ viní sám sebe.

Tvrdí, že tehdy měl jejich výuku svěřit hudební škole. U nejmladšího Martina se už ani nepokoušel. Když se ho někdo zeptal, jestli jsou jeho kluci taky muzikanti, odpovídal: „Jo, hrajou, ale fotbal.“

Petr Shýbal přiznává, že dechovka ovládá celý jeho život. Protože nikdo z kapely není profesionál, na hraní mimo víkendy si všichni musí brát v práci volno.

„Bývalá žena se vždycky zlobila, že my na dovolenou jezdíme jen od neděle pozdě v noci maximálně do sobotního dopoledne. Nemohl jsem ale přece nechat kolegy samotné,“ vysvětluje.

Ačkoliv mají v kapele i náhradníky, všichni se snaží držet partu, protože Babouci mají přece tradici kvalitních a spolehlivých muzikantů už od dávných dob.

Jeho samotného zlákal bývalý kapelník Václav Rožboud, s kterým hrál na masopustu v Olešnici. Příští rok to bude už 30 let. A v čele Babouků je od roku 2002.

„Kapelník je trochu holka pro všechno. Musí dát ostatním vědět, kdy a kde se hraje, kdo koho poveze. Starám se o noty, jsem taky zvukař, řidič, sestavovač repertoáru, dojednavač nových kšeftů i ten, kdo zařizuje opravy aparatury,“ vypočítává své povinnosti.

O tom, že o Babouky je stále zájem, není pochyb. Občas se podle Shýbala stává, že musí nová vystoupení kvůli plnému diáři odmítat.

„Třeba na hasičském bále v Čejkovicích hraje kapela kromě dvouleté pauzy za války už 90 let. Ten termín je svatý.“

Věkový průměr je 52 let

Vypráví i o nadšených fanoušcích, kteří za nimi jezdí na vystoupení i festivaly. „Polák Vlado Kocurek si nejen naše vystoupení natáčí, ale dává je hned i na YouTube. Náš koncert na Kubešově Soběslavi jsem tak díky tomu mohl vidět a hodnotit i z pozice diváka,“ pochvaluje si.

Babouci jezdí po celé republice, několikrát byli na pozvání i v zahraničí, pravidelně je můžete slyšet na Moravě.

„Těší nás, že pořád držíme tradici, že si zpíváme i hrajeme sami jako kdysi naši předchůdci a taky jako chlapi v hospodě, když si dají nějaké to pivko, vezmou se kolem ramen a zpívají,“ konstatuje s tím, že přizvat ženu jako zpěvačku do kapely i proto rozhodně nechtějí.

Také ví, že tam, kde se na vesnicích či menších městech pořád drží tradice masopustů, není o mládež v sále nikdy nouze. „No, my taky nejsme žádní mladíci. Věkový průměr kapely je 52 let,“ říká.

Posteskne si, že někteří lidé berou dechovku jako žánr, který by tolik netáhl diváky. Při Dnu otevřených dveří v Budvaru hráli naposledy před mnoha lety.

„Přitom tahle muzika k pivu vždycky patřila. Když byl nynější budějovický primátor šéfem rozhlasu, pozval nás i do jeho vsi. Ale myslím si například, že při loňských oslavách města České Budějovice zaznělo na náměstí málo dechové hudby,“ míní kapelník.

Těší ho ale, že při nedávném koncertování na výstavě Země živitelka měli v Pivovarské zahradě pořád plno.

„U jednoho stolu seděla parta kluků kolem třicítky a s radostí s námi zpívali snad všechny písničky. To mi dává naději, že lidová muzika má pořád šanci oslovit a potěšit i ty mladé. Věřím, že dobrá dechovka najde své posluchače vždycky.“