Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kaplan Mikuláš Stehlík. Muž, který naučil vrahy milovat lidi

  10:10aktualizováno  10:10
Za komunismu strávil 18 měsíců ve vězení kvůli víře v Boha. Po převratu se do věznice vrátil jako kaplan. Kazatel Církve adventistů sedmého dne v Písku Mikuláš Stehlík pokřtil čtyři vrahy a jednoho těžkého zločince.

Dvaašedesátiletý kazatel Mikuláš Stehlík. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Vězeňským kaplanem byl Mikuláš Stehlík od roku 1997 do roku 2004. „I ti nejhorší vězni v sobě mají něco pozitivního. Každý člověk, i když šlápne vedle, má možnost nápravy. Musí ze svého nitra ale vydolovat pozitivum, které mu Bůh na začátku vložil do srdce. Práce kaplana spočívá mimo jiné v tom, aby jim v těchto věcech pomohl,“ říká dvaašedesátiletý kazatel.

Narodil jste se na Ukrajině, když vám bylo dvanáct let, přestěhoval jste se s rodiči do Čech. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Můj otec byl volyňský Čech. V roce 1946 zůstal na Ukrajině kvůli mojí matce, která byla Ukrajinka. Žili jsme ve Volyni. V roce 1966 jsme se přestěhovali do Čech, do Aše ke strýci. V roce 1968 jsme byli většinou lidí v Čechách vnímáni jako okupanti. Zvláště mezi dětmi to pro mě nebylo lehké, umí být kruté.

Dnes se volyňští Češi vrací do České republiky kvůli válce. Mají to lehčí než vy tehdy?
Nemyslím. Přistěhovalci jsou vždycky vnímáni jako „jiní“. To se nezměnilo a bude to tak pořád.

Mikuláš Stehlík (62 let)

Narodil se v roce 1954 ve Volyni na Ukrajině. V roce 1966 se přestěhoval s rodiči do Čech. Je kazatelem Církve adventistů sedmého dne. V současné době žije v Písku. Je ženatý, má čtyři děti, dvě vnoučata.

Působíte jako kazatel Církve adventistů sedmého dne. Pokřtěný jste byl ale až v sedmnácti letech. Co tomu předcházelo?
Má matka byla věřící, otec notorický alkoholik. Postupem času se změnil, přestal pít alkohol a obrátil se k Bohu. Já byl pokřtěný s ním. Pak už jsem šel cestou víry.

Za minulého režimu jste byl kvůli tomu uvězněn. Čím jste se měl provinit?
Jsem adventista, světím sobotu a chtěl jsem tak činit i na vojně. Velitel požadoval, abych sloužil bez jakékoliv výjimky, chtěl zlomit moji víru. Já bych ale stejně lidi už z podstaty své víry nikdy nezabíjel. Chtěl jsem proto ke zdravotnímu vojsku, kde by mi svědomí dovolovalo působit a pomáhat druhým. Nebyl jsem ale vyslyšen. V době totalitního režimu, normalizace jsem dostal paragraf vyhýbání se základní vojenské službě a už to bylo. Ve vězení jsem pak strávil 18 měsíců. Dva měsíce na Borech, dva na Pankráci a 14 měsíců v Bělušicích, bylo mi něco málo přes dvacet let.

Neuvažoval jste tehdy, že byste se vzdal víry? Nemohl jste mít jistotu, že kvůli ní neskončíte ve vězení znovu.
Víra člověku dává křídla, pomáhá mu přenést se přes problémy v nejtěžších zkouškách. Já to neměl tak těžké jako moji věřící bratři v Sovětském svazu nebo na Kubě. Přesto vytrvali, upřímně věřící se víry nemůže vzdát.

Mohl jste mít ve vězení Bibli?
Když jsem ve výstrojním skladu v Bělušicích fasoval vězeňské věci, odevzdával jsem současně civilní. Měl jsem mezi nimi i kapesní Bibli. Řekl jsem, že bych chtěl tuto knihu mít u sebe v cele. Skladník zavolal velitele a zeptal se ho, jestli mi ji může nechat. Po otevření Bible byly na první straně mapy. Velitel poznamenal, že je to nějaký atlas, a nechal mi ji. Nevím, jestli byl velitel tehdy věřící, nebo mu Bůh zakryl oči, či přiložil ruku na hřbet knihy, kde bylo zlatým písmem napsáno Bible svatá, ale podstatné pro mě bylo, že jsem ji dostal. O měsíc později jsem o ni ale zase přišel.

Co se stalo?
Ve vězení bývají takzvané filcunky. To znamená, že když jsme byli v práci, obrátili dozorci v podstatě celý pokoj na ruby. Bylo to na denním pořádku při jakémkoliv podezření na cokoliv. Neměl jsem potřebu Bibli schovávat, dostal jsem ji přece ve skladě. Když mi ji našli, zavolal si mě vychovatel a chtěl vědět, jak to, že ji mám u sebe. Řekl jsem mu pravdu. Domluvili jsme se pak na režimu, kdy mi Bibli půjčoval.

Po revoluci jste se za zdi věznice vrátil jako vězeňský kaplan.
Nejdřív jsem po převratu žádal o osobní rehabilitaci, byl jsem plně rehabilitován a odškodněn. Zažádal jsem o výmaz z trestního rejstříku a stal jsem se kazatelem Církve adventistů. Nejdříve jsem docházel do vězení jako dobrovolník, pak z povolání. Vězeňským kaplanem jsem byl od roku 1997 do roku 2004 ve věznici v Rýnovicích u Jablonce.

„Víra člověku dává křídla, pomáhá mu přenést se přes problémy v nejtěžších zkouškách,“ říká Mikuláš Stehlík.

„Víra člověku dává křídla, pomáhá mu přenést se přes problémy v nejtěžších zkouškách,“ říká Mikuláš Stehlík.

Měl jste díky osobním zkušenostem větší pochopení pro vězně?
Osobní zkušenost se nedá ničím nahradit. A fungovalo to také opačně. Když vězni zjistili, že mám za sebou 18 měsíců ve vězení, měli ke mně úplně jiný přístup. Jako vězeňský kaplan jsem docházel do věznice jeden den v týdnu, zbytek jsem pracoval jako normální kazatel. Některé vězně jsem vyhledal já, jiní si zase našli mě. Měli jsme ve vězení každý týden bohoslužby, ve čtvrtek jsem pracoval ve skupině, a kdo chtěl, mohl se zapsat a přijít za mnou.

Při své práci musíte být svým způsobem i dobrým psychologem. Dokázal jste se chovat vstřícně k lidem, kteří třeba zabili člověka?
Všichni duchovní musí být do jisté míry psychology. Je samozřejmě těžké, když se jedná o dvojnásobného vraha, přistupovat k němu jako k lidské bytosti, snažit se mu pomoci a nemít předsudky. I pro dozorce je to velká psychická zátěž. Ředitel věznice mi jednou řekl, že jsou vlastně do jisté míry také vězni, musí tam být denně osm a půl, někdy dvanáct hodin. Jejich pracovní den je náročnější než den vězně, psychicky, morálně i v dalších věcech. Byl jsem tam i pro ně.

Hledali u vás odsouzení za nejtěžší zločiny odpovědi na to, proč svůj čin spáchali? Nesou v sobě pocit viny?
První krok pro nápravu těchto lidí spočívá v tom, přimět je, aby uznali svou vinu a pochopili, co udělali. Ve chvíli, kdy se tak stane, je možné přijít s dalším krokem nápravy. Pokud to nepochopí, není s nimi možné dál pracovat. Většina z nich to má v sobě do jisté míry zpracované. I ti, kteří se dopustili těžkého zločinu, velice dobře vědí, že jednali špatně. Otázka je, jestli jsou ochotni postavit se k tomuto faktu čelem, říct ano, zabil jsem člověka, je mi to líto a chci to napravit. Takových bylo málo. Většina si jen uvědomovala, čeho se dopustila. To ale samo o sobě člověka nezmění. Musí se rozhodnout, že využije všechny možnosti a prostředky k tomu, aby se změnil. My vedli člověka po psychické a duševní stránce k tomu, aby našel sám sebe a uvědomil si zodpovědnost vůči společnosti, sobě samotnému i Bohu. Není to ale jen otázka víry. Ve vězení jsou další programy, pro drogově závislé, vzdělávací programy, díky kterým člověk bez školy mohl vyjít se středoškolským někdy i vysokoškolským vzděláním a podobně.

Dokázal jste za dobu svého působení vzbudit víru mimo jiné i ve čtyřech vrazích natolik, že se nechali ve vězení pokřtít. Považujete to za úspěch?
Lidé ve vězení se snaží z každého člověka pro sebe získat co nejvíc. Jako kaplan jsem se jim snažil pomáhat. Byli tam i tací, kteří ze mě chtěli mít prospěch. Třeba už jen tím, že jsem jim přinesl obálku s dopisním papírem a známkou, propisku. Staly se případy, kdy jsem vězňům domluvil přerušení trestů. Jeden z vrahů byl na přerušení trestu u mě v rodině, vzali jsme ho domů na tři dny. S některými jsem ale dodnes v úzkém kontaktu, volají mi, modlíme se spolu, navštěvujeme se. Žijí jinak než dříve a jsou šťastní, že se minulosti zbavili. A to mě samozřejmě těší.

Dokázal vrah, kterého jste si vzal domů, začít znovu, lépe?
Byl to jeden z těch velice milých kluků. Byl z rozvrácené rodiny, měl špatné zkušenosti. Rodiče mu nadávali, neměl vlastní mámu, a když se jednou vracel pod vlivem alkoholu a drog domů z hospody, sousedka mu řekla, že by mohl žít jinak. Bodl do ní nůž. Ten, kdo by měl být zavřený, byli především jeho rodiče. Ve chvíli, kdy pak tito lidé pocítí lásku, podporu, mají vás do smrti rádi. Když jsem se s ním po letech setkal, zeptal jsem se ho, jestli mu setkání se mnou něco dalo. Odpověděl, že jsem ho naučil milovat lidi. Spousta vězňů mi řekla, že jsem pro ně byl tátou, protože ten k nim vztah neměl. Většina vězňů jsou ale sobci, kteří neumí mít vedle sebe člověka, neumí milovat, mít zodpovědnost k sobě samým, natož ke společnosti. To je největší problém. Samotný čin je jen důsledkem morálních vlastností, které postrádají.

Teď působíte dva roky v Písku. Jako kazatele vás ale v budoucnu čeká stěhování. Pokud byste se ocitl někde poblíž věznice, docházel byste za vězni znovu?
Jako dobrovolník určitě. Dělal bych to i v Písku, kdyby poblíž nějaká byla. Nemůžu ale dojíždět třeba padesát kilometrů. Uvidíme, jestli budu mít ještě tu možnost.

Často při své práci poznáváte osudy, problémy a trápení jiných lidí. I pro vás to musí být psychicky hodně náročné. Jak relaxujete?
Mám kolena. Povím vám k tomu příběh. Jednou jsme v Ostravě stěhovali s kolegou těžká akumulační kamna. Pomocníci, kteří s námi měli stěhovat, byli tři starší muži kolem sedmdesátky. Bylo jasné, že to s nimi nesložíme a nepřestěhujeme. Z auta jsme kamna dostali poměrně dobře. Pak jsme je ale ještě potřebovali přesunout zhruba pět metrů. Museli jsme si k tomu kleknout, abychom měli rovnou páteř, a kamna, která měla skoro čtyři metráky, jsme ve dvou takto přestěhovali. Člověk dokáže spoustu věcí vkleče a s rovnou páteří. Říkám, že největší problémy života se řeší na kolenou. A na kolenou se také modlím. Kromě toho rád houbařím, chodím po lese a medituji. Rozmlouvám s Bohem o situaci a lidech. Vymluvím to ze sebe. Samozřejmě odpočívám i při čtení Bible. A také si rád zpívám, třeba v autě. Hodně se u toho uvolním. To jsou mé způsoby relaxu.





Hlavní zprávy

Těhotná? Nechte si poradit od zkušených maminek
Těhotná? Nechte si poradit od zkušených maminek

Přihlaste se na eMimino.cz a zeptejte se zkušenějších maminek na cokoliv, co vás zajímá.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.