V minulém životě zřejmě byla medvědem, tvrdí s úsměvem Drahomíra Venclíková. Doma má sice jen plyšové, ale od dětství ji fascinovali i ti živí. „S rodiči jsem v Olomouci chodila do muzea, kde byl vycpaný medvěd a já prý na něj dokázala koukat i dvě hodiny,“ vzpomíná.
Drahomíra Venclíková (70 let)Prvního medvídka si vybrečela na mamince v obchodě jako tříletá. Dnes jich má více než 1 500. Zatímco plyšákům zůstala věrná celý život, učitelskou profesi opustila po emigraci v srpnu 1968. S životní láskou a později manželem Ivanem Venclíkem zakotvili ve Švýcarsku u firmy Siemens. On jako bývalý vojenský lékárník v chemické laboratoři, ona se postupně vypracovala na softwarovou inženýrku. V roce 1997 se natrvalo vrátili do Čech. Od té doby žijí v malé obci na okraji Budějovic. Mezi její koníčky patří cestování, golf, vyhledávání plyšových úlovků na Aukru, vytváření filmových DVD z cest i setkávání s živými medvědy. |
Vzápětí přidává historky o setkání s medvědími hrdiny Večerníčků Václava Chaloupka i s českokrumlovským medvědářem Janem Míšou Černým. Ten je dnes jejich rodinným přítelem.
„Když jsme sem poprvé přijeli ze Švýcarska jen na návštěvu, zastavili jsme se i u krumlovského medvědária. Od té doby pravidelně přispíváme na krumlovské medvědy. Navíc tam vždy na Medvědí Vánoce vozím plnou tašku plyšáků, které medvědář rozdává dětem,“ říká žena, jejíž sponzorské příspěvky putují třeba i k medvědům na hrad Točník.
Lituje jen, že se jí nikdy nepodařilo mít doma živou šelmu. Už to vypadalo, že se na zahradě zabydlí mýval, ale její muž Ivan setkání s ním odnesl škrábnutím, a tak čtyřnohé šelmy zastoupil kocour Míša a kočka Kulička.
Nejcennější je Dobráček
Přiznává, že každoročně o adventu u nich na zahradě svítí místo soba medvěd. Tři keramičtí medvědi od sochaře Rabocha drží v pokoji skleněnou desku stolu, společnost jim dělají další ve formě otvíráků, sošek i rohožky.
„Musela jsem vyčlenit jednu místnost, kde mám velkou část své sbírky. Docela se to hodilo třeba ve chvíli, kdy u nás zpěvák Standa Drobek Schwarz natáčel klip Chtěl bych být medvídkem,“ dodává a připomíná, že má doma 1 500 huňáčů.
Mezitím na stole rozkládá pár sběratelsky zajímavých unikátů. Třeba ten k výročí potopení Titaniku má číslo 30, firma Hermann jich vyrobila celkem 500. Ke svatořečení papeže Jana Pavla II. jich existuje 264, ten její se pyšní číslem 56.
Tlapku medvěda vyrobeného k narození anglického prince George zdobí číslo 224. Medvídka Domina zase vyrobila její známá Ludmila Dominová. Je pošitý rybími šupinami a doplněný vydělanou rybí kůží.
A který je její nejcennější? „Dobráček. Toho mi daroval Ivan k našim první emigrantským Vánocům. Od té doby mě stále provází,“ přiznává i s vysvětlením, proč jí manžel říká Háčku. Původně ji oslovoval Draháčku, ale protože lehce ráčkuje, jméno zkrátil.
Ostatně zajímavé jsou i okolnosti jejich seznámení. Na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci studovala matematiku a hudební výchovu. S kamarádkami založily hudební skupinu D7, v níž hrála na klavír, housle, klarinet i basklarinet. Při vystoupení ve vojenské nemocnici okouzlila dlouhonohá studentka lékárníka Ivana Venclíka, který měl tehdy dozorčí službu.
„Bohužel, byl tehdy ještě ženatý a jeho otec, primář ORL Hynek Venclík v českobudějovické nemocnici, mu zařídil rychle přeložení na jih Čech a já za trest dostala umístěnku do Bolatic u Opavy,“ vzpomíná na začátky před 50 lety. Vzdálenost je ale nerozdělila a Ivan za ní jezdil každý týden na motorce. Pak začala na Karlově univerzitě studovat výuku handicapovaných dětí a přesídlila do školy v Opařanech na Táborsku.
O emigraci
„Pořídili jsme si skútr Tatran 125 a vyráželi na výlety. V létě 1967 jsme se vydali přes Maďarsko do Jugoslávie a uvažovali s diplomy schovanými v kufru o emigraci. O rok později jsme tam byli znovu a 21. srpna ráno mířili domů přes Zagreb. Látkový kufr na nosiči, spacáky a stan. A pár kousků oblečení,“ vrací se o mnoho let zpátky.
V centru bylo spousta českých aut, lidé měli u ucha tranzistorová rádia a mluvili o ruské okupaci. Její Ivan se bál návratu, protože se výrazně angažoval v Československé straně socialistické. Tak se vydali do Vídně. V Arsenalu – v místnosti velké asi jako Masné krámy – byla stovka rozkládacích lehátek.
Na nástěnkách pak papíry s nabídkami práce do Austrálie, Německa i Kanady. Na kanadském velvyslanectví potkali i Karla Krautgartnera, známého skladatele a dirigenta. Nakonec sáhli po nabídce od pracovníka švýcarského konzulátu.
„To byl pátek, na sobotu nám dal jízdenku a Ivan jako lékárník měl nastoupit v pondělí v Curychu do práce. Já uměla šít, tak jsem začínala u jedné švadleny. Jenže na elektrickém stroji mi to nešlo,“ dodává. Bydleli ve skautské ubytovně. Deset lidí na pokoji, malá kuchyňka.
Nakonec se jim podařilo uchytit se u firmy Siemens. On v laboratoři, ona v konstrukci technických plánů. Když se vraceli zpátky do Čech, byla už softwarovou inženýrkou.
„Tam nám nikdo nic nedal zadarmo. Dokonce jsme se museli přestěhovat do jiného kantonu, kde bylo povoleno, aby spolu žily nesezdané páry. Nakonec jsme se ale před 33 lety vzali a získali potom švýcarské občanství,“ připomíná.
Ve Švýcarsku s Karlem Krylem
„Ve Švýcarsku nebylo všechno stoprocentní“ Přidá i vzpomínku na to, jak u nich v Curychu přespával zpěvák Karel Kryl, a protože po lahvince vína chtěl zpívat i po desáté večer, musel ho Ivan naložit do auta a jezdili po městě a zpívali. Častým hostem u nich býval také malíř Vladimír Komárek a řada dalších známých emigrantů.
Také se mezi nimi vyskytli lidé, kteří byli agenty StB. To ovšem zjistili Venclíkovi až po návratu do Čech. „Ve Švýcarsku nebylo všechno stoprocentní, třeba jste o víkendu nemohli dělat na zahradě, to vás klidně soused udal. Ale když zažívám každodenní realitu tady, docela lituji, že jsme se v roce 1997 vrátili,“ poznamenává. Revoluční události roku 1989 je zastihly na dovolené v Dominikánské republice. Ještě odtud poslali pohlednici Václavu Havlovi, kterého Ivan znal osobně z Malostranské besedy v Praze.
Vrátili se až po revoluci
Od začátku emigrace se do republiky nikdy nepodívali, protože nedostali vízum. „Ivan byl vlastně vojenský zběh, protože byl kapitán v armádě, i když v bílém lékárnickém plášti,“ vysvětluje důvod Venclíková. Pravidelně za nimi ale jezdily obě Ivanovy dcery. „Vrátili jsme se v době, kdy byl prezidentem Václav Havel. Věřili jsme, že tahle země nemusí složitě tvořit nové zákony, stačí se inspirovat zkušenostmi z ciziny. Bohužel, moc jsme se zmýlili,“ konstatuje se smutkem v hlase.
A tak rozšiřuje svou medvědí sbírku, kterou k její radosti jednou převezmou Ivanovy dcery, natáčí a profesionálně zpracovává filmy z cestování. Rovněž doufá, že bude navždy imunní vůči blbé náladě, kterou kolem šíří někteří lidé i politici. Taky se těší na dřevěného medvědího společníka, který dostane na jaře místo na zahradě.
„Pochopitelně pátrám stále po dalších a dalších exponátech do své sbírky. To krásné mrazení, když objevím nějaký unikát, zná asi každý sběratel,“ dodává.
