Reklama

Kůrovec les neničí, ale přestavuje, říká šéf Národního parku Bavorský les

  • 67
Vedle motivů šumavské přírody zdobí jeho pracovnu i fotografie z národních parků Afriky. Franz Leibl, šéf Národního parku Bavorský les, tam pravidelně jezdí. Říká, že udržet přírodní procesy na některých místech Evropy je snazší než v současné době v Africe.
Franz Leibl vede Národní park Bavorský les od roku 2011.

Franz Leibl vede Národní park Bavorský les od roku 2011. | foto: Petr Lundák, MF DNES

„Jak Německo, tak i Česká republika jsou moderní a natolik vyspělé státy, aby si hodnotu přírodních procesů uvědomovaly a dokázaly přírodu chránit. V Africe lidé bojují o každý metr půdy,“ vysvětluje Leibl, který vede Národní park Bavorský les od roku 2011. Od jeho vzniku v roce 1970 je teprve jeho třetím ředitelem.

V současné době se v Česku intenzivně řeší budoucí podoba ochrany přírody v národních parcích. Sledujete tu debatu?
Samozřejmě. Sledujeme to pozorně a s velkým zájmem, protože dopady budeme vnímat i v Národním parku Bavorský les. Jako sousednímu chráněnému území nám velmi záleží na tom, abyste i za hranicemi chtěli dosáhnout stejných cílů jako my v Bavorsku. Vzhledem k tomu, že v současné době obě správy parků velmi intenzivně a na vynikající úrovni spolupracují, jde nám o udržení právě takového partnerství. Je skvělé, že se můžeme doplňovat nejen po odborné stránce, ale vytváříme i společné projekty a můžeme díky tomu získávat finance z Evropské unie pro celý region.

Na druhé straně Šumavy ale především starostové obcí často tvrdí, že národní park rozvoji regionu brání.
Z mého pohledu je model nastavený v současné době ideálně jak z hlediska ochrany přírody, tak právě i rozvoje regionu. Už dlouhou dobu vnímáme oba národní parky jako společný region a věříme, že jak bude spolupráce pokračovat, stane se Šumava ještě vyhledávanějším cílem pro měkký turismus, který chceme podporovat.

Reklama

Dokážete si představit, že by v budoucnu existovala třeba jediná společná správa pro oba národní parky?
Představit si to určitě dovedu, ale nedokážu odhadnout, zda je to realistický pohled. Pokud by spolupráce fungovala i v budoucnu tak dobře jako dnes, bylo by jistě možné ještě užší propojení. Samozřejmě by ale něco takového bylo výzvou evropských dimenzí.

Národní park Bavorský les je u nás často dáván za příklad a vzor. Zapomíná se ale na to, že vznikl už v roce 1970, a v lecčems tak máte náskok. Měli jste také vy podobné problémy například s kůrovcem, jaké dnes řešíme u nás?
Podmínky na obou stranách Šumavy se liší. Z mého pohledu je největším rozdílem to, že na Šumavě leží některé obce přímo na území národního parku a ne všichni starostové se s hlavním poselstvím této instituce ztotožňují.

To je pravda, když se ale zaměříme třeba na téma zásahy proti kůrovci, mám pocit, že ho neřeší jen šumavští starostové, ale celá společnost...
Kůrovec byl samozřejmě velkým tématem i u nás. Když v několika vlnách mezi roky 1995 a 2005 napadl několik tisíc hektarů horských smrčin, vyvolalo to mezi místními vášnivé diskuse. V té době to bylo i politické téma. Národní park je ale z podstaty místem, kde si má příroda dělat, co chce, a když přijde něco, co se lidem nelíbí, musí to strpět. K tomu už se i politika v Bavorsku hlásí téměř padesát let.

To máte štěstí. O potřebě stabilních názorů a přístupu se hodně mluví i u nás.
Díky tomu můžeme vidět, co kůrovec vlastně dokázal. Už je jisté, že les nezničil, ale dokázal ho jen přestavět. Když po dvaceti letech jdeme v kdysi napadených smrčinách, vidíme všude růst nový divoký les. Pro mnoho lidí je právě tohle tak atraktivní, že kvůli tomu do Bavorského lesa přijíždějí. To samé se dnes děje na Šumavě, kde největší část lesa kůrovec napadl až po orkánu Kyrill v roce 2007.

I na české straně nový les vyrůstá, někteří to ale stále odmítají uznat.
To samé se dělo i tady. Ještě kolem roku 2000 někteří tvrdili, že nový les nikdy nevyroste a vrcholové partie hor zůstanou travní stepí. Když prostě člověk někdy nechce vidět, tak nevidí. Například v Luzenském údolí na české straně Šumavy je ale obnova tak silná, že není možné ji přehlédnout. A to je nejstarší bezzásahová oblast na vaší straně Šumavy.

Luzenské údolí je spojeno i s dalším tématem. Už léta se čeští turisté snaží dosáhnout průchodu údolím z Březníku k hraničnímu přechodu Modrý sloup. Vadí i vám, že právě tohle je jedno z míst, kde protnutí Česka a Bavorska zatím není možné?
Osobně bych uvítal, kdyby se cesta otevřela, ale jen pokud by to bylo možné z hlediska ochrany přírody.

To chápu. Jedná se o jádrovou oblast rozšíření tetřeva hlušce. Je jeho zachování z vašeho pohledu tak důležité, že musí mít přednost před zájmy turistů?
Když chceme v našich národních parcích něco důsledně chránit, musíme tomu přizpůsobit i návštěvnický management. V případě tetřeva například musíme brát v potaz jeho ekologické nároky. Znamená to minimálně chránit od zimy do začátku léta území jeho výskytu, aby rušením neztrácel potřebnou energii a mohl v klidu hnízdit a vyvádět mláďata. V tu chvíli musí návštěvníci striktně dodržovat pokyny a držet se jen na vyznačených cestách. Jádrové území, kde je tohle třeba dodržovat, zabírá v NP Bavorský les 45 procent celkové plochy. V létě se pak na čtyři měsíce otevře jen několik dalších cest, které nejsou značené.

Jak na to návštěvníci reagují?
Odpůrci národních parků to často používají jako argument, že správy nějaké území uzavírají. Nedávno jsme proto provedli průzkum mezi tisícovkou návštěvníků, 87 procent z nich řeklo, že pokud je třeba taková opatření dodržovat kvůli ochraně některých druhů, nemají s tím problém. Jen tři procenta lidí to odsoudilo. Problém je, že občas jsou slyšet jen ta tři procenta lidí, kterým není cizí hlasitý projev a bezohlednost.

V Bavorském lese máte ale mimo jiné třeba i nejdelší stezku korunami stromů v Evropě a další atrakce. Jak taková zařízení fungují tak blízko nejcennější přírody?
Tato místa doplňují naši nabídku. Zóny s nejcennější přírodou jsou naším hlavním pilířem. Ale národní park musí umožnit lidem zprostředkovat také další zážitky. Abychom mohli tato poslání splnit, je park rozdělený do několika zón. Environmentální výchovu nebo možnost intenzivního prožitku při blízkých setkáních se zvířaty koncentrujeme v takzvané rekreační zóně v okrajových částech parku mimo přírodní zóny. Na těchto místech chceme návštěvníky koncentrovat a do nejcennějších území se vydávají jen ti, kteří opravdu touží po vnitřním prožitku divokého lesa. Každý návštěvník si tak může najít to své. Naším tématem v současné době je například stárnutí společnosti. A proto přemýšlíme, jak náš park přizpůsobíme těm, kteří jsou méně pohybliví nebo mají nějaký handicap. To se samozřejmě může dít hlavně v rekreační zóně.

Národní park Bavorský les je rozpočtovou organizací, Národní park Šumava naproti tomu organizací příspěvkovou. Větší část jeho rozpočtu proto pravidelně tvoří zisky z prodeje dřeva. Myslíte si, že je to slučitelné s důslednou ochranou přírody?
Národní park, který je financovaný z prodeje dřeva, z mého pohledu nemůže být národním parkem. Není to zkrátka principiálně slučitelné. Společnost se musí rozhodnout, zda bude mít národní park a v tom případě bude jeho činnost financovat, nebo ho mít nebude. Ale financovat ho dlouhodobě z prodeje dřeva jde proti jeho smyslu. Je to neudržitelný přístup, který vnímám jako smysluplný nanejvýš jen na nějakou přechodnou dobu. A popravdě, ve světě neznám mnoho národních parků, kde by takový model fungoval.

V Německu, ale už i v České republice se místy začínají šířit velké šelmy. Je to úspěch ochrany přírody, nebo jen změna pohledu společnosti na tato zvířata?
Myslím si, že se to dá vysvětlit tím, že v současné době tato zvířata akceptujeme v naší kulturní krajině. Jsou ale samozřejmě některé skupiny lidí, které to tak nevidí.

Když se třeba rys na naší straně Šumavy vydá mimo národní park, má mnohem menší šanci na přežití, než kdyby zůstal. Je to u vás podobné?
Bohužel, ano, v tomhle ohledu strana hranice nehraje roli. Někteří lidé stále ještě vnímají přírodu jako svého nepřítele. Naše i česká společnost jsou ale tak bohaté, že si podle mého názoru mohou dovolit velké šelmy chránit, třeba i za cenu placení občasných škod na hospodářských zvířatech. Pokud by to nemělo být možné u nás, tak kde jinde na světě by měla mít taková zvířata šanci?

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

67 příspěvků v diskusi

Reklama