Ivan Boreš je prachatický učitel základní umělecké školy, skladatel a interpret jak jazzových, tak i rockových písní. Loni o Vánocích vystoupil na kyjevském náměstí Majdan, kam se dostal shodou okolností. V sobotu 1. března se představí v Prachaticích na benefičním koncertě pro Ukrajince, kteří se stali oběťmi násilí na náměstí minulý týden. "Dobrá myšlenka si zaslouží podporu," říká Boreš, který by se na Majdan klidně vrátil, touha po svobodě podle něj pořád potřebuje podporu.
Co k tomu vedlo člověka z Prachatic, aby vystoupil na Majdanu?
Z počátku mě tam vůbec nevedl Majdan. Na ukrajinské ambasádě mi zařídili koncert na kyjevské akademii, kde jsem měl recitál. Působil jsem jeden čas i s Matvejem Mironovem, který v Kyjevě žije, tak jsem se tam s ním setkal. Ten koncert na akademii jsem odehrál. Ještě předtím jsem procházel kolem těch barikád a všechno bylo v pořádku. Akorát jsem si říkal, že to je zvláštní, jít na koncert skrz barikády. Na základě tohoto vznikla spolupráce s tou konzervatoří a s lidmi, kteří tam působí – a ti mi sami nabídli, že by bylo fajn zahrát na náměstí s houslistou, přítelem Matvejem. V tu dobu jsem do problému vůbec neviděl a ani mě nenapadlo, že bych tam mohl hrát.
Co se potom změnilo?
Byl jsem s těmi lidmi, kteří jsou jako já, jsou to umělci, duchem svobodní lidé. A ptal jsem se jich, co chtějí. A každý mi řekl, že musejí prostě jít trochu jinam než s Ruskem. A potom jsem zjistil, proč. Oni chtějí svobodně cestovat, mít možnost najít si v Evropě práci. Je přitom hloupost, že když Ukrajinci budou mít možnost volně cestovat, zaplaví Evropu levnou prací. Chtějí stejné možnosti, jako máme my, Poláci nebo Rumuni. Chtějí to zkusit úplně stejně jako tyhle národy. Jenže zatím mají povolení třeba jen na čtvrt roku - a za tu dobu si práci nikdo nesežene. Uvědomil jsem si, že mají pravdu.
Co dál jim vadí?
Třeba to, že se jim Rusko nikdy neomluvilo za roky 1932 a 1933, kdy na Ukrajině umřelo deset milionů lidí. Naopak, všude tam pořád mají Stalina. Ukrajina je navíc rozdělená, někteří lidé tam chtějí být s Putinem, jiní jsou proti, je to podobné, jako když tady u nás také volí někteří lidé komunisty. Je to úplně stejné, normálně uvažující člověk prostě řekne, že Ukrajina by měla být svobodná. A pokud potřebují pomoc Evropské unie, měla by jim Evropská unie pomoci.
Kvůli tomuhle jste potom na Majdanu hrál?
Ano, když jsem si zjistil ty souvislosti, šel jsem na Majdan a zahráli jsme tam pět skladeb. První byla "Lady be good", což je americký jazzový standard a myslím si, že i takový symbol svobody – i když v Americe taky taková svoboda není… Druhá skladba byla "A já tě nechci, a já tě nemiluju", což byl vzkaz Janukovyčovi. Potom jsem hrál sólovou skladbu na rumunské téma, protože Rumuni jsou také v unii a také zaplavili celou Evropu, jako každý, kdo má tu možnost. Zazněla nakonec i česká hymna. Nechtěl jsem tam mluvit za celý národ, ale za kamarády, které znám tak dobře, že si myslím, že jsem to mohl hrát i za ně.
Za celý národ byste asi ani mluvit nemohl, názory tady se různí.
Je to tak - a když si občas čtu ta názorová fóra pod některými články, je mi z toho zle. Máte třeba článek o ženě, která na Majdanu ošetřuje lidi. A potom pod tím jsou tak tvrdé komentáře o tom, jak je hloupá, zaujatá Ukrajinou, že je mi z toho fakt zle.
Kdo neviděl, asi nemůže plně pochopit…
Přesně tak. Ale já třeba viděl ten ohromný systém korupce. Viděl jsem třeba spoustu lidí, kteří si normálně chodili pro peníze za to, že šířili mylné informace ve prospěch vlády. Třeba člověk dostane tři sta hřiven, když bude rozkřikovat něco proti demonstrantům a ještě víc peněz dostane člověk, který bude oficiálně lhát médiím, že je s vládou. V tu dobu okolo Vánoc to takhle bylo, vláda úmyslně zkreslovala informace.
Měli jste po koncertě nějaký ohlas?
Zásadní pro mě byl ohlas člověka, který tam hrál se mnou, houslisty Matveje Mironova. Když jsme dohráli, říkal, že má strach, že si pro něho vláda přijde. Že zjistí, že hrál na Majdaně a že ho odvedou, jako se to stalo i jiným. Říkal jsem si, že když má obavy jen ze svého projevu, jen z toho, že dělá hudbu, tak to už je fakt špatné. Lidé se fakt báli svobodně se vyjádřit.
A to bylo kdy?
To bylo přesně loni na Vánoce. Jinak jsem si říkal, že je tam celkem mírumilovná nálada a že když odjedu, tak to asi Janukovyč zabalí a všechno bude v pohodě. Setkal jsem se ale s jedním ukrajinským kozákem a ten už přesně 31. prosince říkal: tady se budou střílet lidi. Přijedou sem extremisté a začne se střílet. Říkal jsem si tenkrát pro sebe, že to vidí moc černě. Nakonec se ale ukázalo, že měl pravdu.
Jak jste vnímal ten vyhrocený krvavý střet?
Napadla mě jedna taková dost morbidní otázka, říkal jsem si, že extremisté jsou sice extremisté a udělali tam šílený rozruch. Ale na druhou stranu - hnulo by se něco bez tohohle rozruchu? Mám bohužel takový pocit, že si tam lidé řekli, že když se tam pořád jakoby nebude nic dít, tak to k ničemu nepovede. Tak se toho chytly radikální strany a dopadlo to masakrem. Ale souhlasím s tímhle postupem? Pořád o tom přemýšlím.
Vrátil byste se teď na Majdan?
Asi jo. Poslední dva dny jsem o tom přemýšlel a vím, že sami ti poklidní demonstranti odmítají extremismus a chtějí extremisty vytlačit. Kdyby mi Matvej řekl, tak bych tam jel z kamarádství k němu a proto, že mu přeju svobodu. Myslím si, že krvavý střet už se opakovat nebude, že už to není možné.
Ukrajinu chcete ale podpořit alespoň v Prachaticích na benefičním koncertu. Proč?
Když jsem dostal tu možnost, řekl jsem si, že dobrá myšlenka stojí za podporu. Myslím si, že oběti střetnutí a lidé, kteří celou dobu byli v klidu a potom je postříleli, si to zaslouží. Ale krize, která na Ukrajině je, ještě potrvá, tu nová vláda za rok nevyřeší.
