Mohl by vyprávět tisíce příběhů lidí závislých na alkoholu, drogách, prášcích nebo hracích automatech. Psychiatrickou léčebnou Červený Dvůr jich totiž ročně projde kolem sedmi stovek. A Jiří Dvořáček sem nastoupil jako psychiatr před dvaceti lety. Od roku 1998 je tady primářem a o tři roky později se stal i ředitelem v jedné osobě.
Jiří Dvořáček (45 let)Už od roku 1998 je primářem a od roku 2001 zároveň ředitelem Psychiatrické léčebny Červený Dvůr na Českokrumlovsku. Vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, poté zamířil rovnou jako psychiatr do léčebny. Díky zážitku se svým prvním pacientem, totálně závislým alkoholikem, kterého přijímal, deset let plně abstinoval. |
O konkrétních klientech však mluvit kvůli lékařskému tajemství nesmí. „Každý případ je sice jiný, ale všechny mají jedno společné. Člověka, který se často z nejrůznějších příčin propadne na dno a my se mu snažíme pomoci. Bohužel, nekončí to často happyendem,“ konstatuje muž, kterého už na fakultě lákalo tajemství mozku ovlivňovaného drogami.
Když se ho lidé ptají, proč si vybral jako své působiště právě léčebnu Červený Dvůr, nezná přesnou odpověď. Ale z jeho vyprávění je jasné, že téhle práci se věnuje s maximálním nasazením.
Dokonce vítá, že nemusí jako primář vynakládat energii na dokazování potřebnosti některých věcí řediteli, protože na téhle židli sedí rovněž on.
„Bohužel, na vlastní terapeutickou práci s pacienty mi zbývají tak dvě hodiny denně, zbytek spolkne ředitelská administrativa. Agenda totiž narůstá geometrickou řadou,“ přiznává. Zároveň dodává, že i v něm samotném se často sváří oprávněné primářské požadavky s nutností šetření na pozici manažera.
Teď mají 103 lůžek, na která se čeká přibližně šest týdnů. Léčebna je otevřená všem pacientům nad 18 let, kteří se chtějí léčit. Stačí jim k tomu jen doporučení lékaře, nebo kontaktního centra.
„Bariéry jsme v posledních letech snížili, čímž jsme velmi výjimeční. Bereme dokonce i matky s dětmi nebo lidi s jakýmkoli handicapem,“ vysvětluje. Léčbu hradí pojišťovna. Za nevhodné považuje časté námitky, že by si ji měli závislí platit sami.
„Kdyby se do medicíny dostal aspekt platby za nemoc, kterou si pacient způsobí sám, muselo by se platit třeba za úrazy při lyžování nebo jízdě na kole, interní nemoci vzniklé v důsledku špatné životosprávy a řadu dalších,“ argumentuje. Přidá informace, že tak polovina pacientek byla v dětství sexuálně zneužívána v rodině a sebedestruktivním životním scénářem se dostala k drogám či pití. „Ať jí někdo řekne, že si za to může sama,“ horlí.
Za závislost tak trochu může rozmazlenost
Pokud lidi zajímá, jak se člověk stane závislým, má Jiří Dvořáček jasné vysvětlení. „Může za to náš rozmazlený libostní systém mozku. Kdysi dávno to byl evoluční fígl. Vše k přežití jedince bylo spojováno s libostí. Jídlo, spánek, rozmnožování. Tím se zvyšovala pravděpodobnost, že jedinec bude chtít vše opakovat. Bohužel, v uvedených případech si musíme na libost chvíli počkat,“ vysvětluje s tím, že organizmus má vnitřní signál, který řekne, že libosti je dost.
Drogy, prášky nebo alkohol přivodí onu libost velmi rychle. „A jakmile mozek objeví výhodnější strategii, začne ji hned po první zkušenosti preferovat,“ dodává. Vznik závislosti přirovnává k rozmazlenému dítěti, které si všechno chce rychle vydupat.
„Drogy a alkohol však natolik poškodí mozek, že si člověk přestane sám sebe vážit, ztratí sebedůvěru a je jedno, jestli si píchal heroin, nebo pil velké panáky. My tady vlastně řešíme poruchu libostního systému,“ snaží se stručně objasnit způsob léčby.
Terapeutická sezení, při nichž lidé obnažují svou duši i důvody, proč se stali závislými, mezi ně také patří. Stejně jako neustálý program, konkrétní úkoly, zodpovědnost. „Potřebujeme, aby člověk v sobě našel odhodlání ke změně a chtěl ji také udělat. My máme jen nepřímé nástroje, proto nemluvím o léčení. Vracíme lidem sebeúctu, to je jeden z našich úkolů,“ poznamenává.
Dobře ví, že v léčebně jsou jeho pacienti v ochranné bublině. Pokud se ji nenaučí vytvořit i sami v sobě, většinou za zdmi Červeného Dvora znovu sáhnou po láhvi, prášku, drogách. A znovu se za měsíc, nebo rok vrátí. Pro naději, že tentokrát to zvládnou.
Pacienti musí mít krizový plán
„Učíme naše pacienty vytvořit si krizový plán pro situace, které vedou k selhání. Spolupracujeme s jejich rodinami, mohou třeba na rok do malé terapeutické komunity, kde se učí znovu žít,“ naznačuje některé z cest vedoucích ze závislosti.
Je potenciálním alkoholikem každý, kdo si dá večer dvě, tři piva nebo skleničku vína? Odpovědí je otázka, kterou dával guru léčby závislosti Jaroslav Skála. „A kolik stromů už je les? Málokdo vidí svůj problém jasně. Sám si konzumaci bagatelizuje, což je obranný mechanizmus. Když pak u nás sedí v terapeutické skupině, zjišťuje, že závislost tam byla třeba už dva roky předtím.“
Zahraniční literatura přiznává pouhá tři procenta lidí, kteří se dokážou ze svých závislostí zcela vymanit. Podle Jiřího Dvořáčka je ale efektivita českých zařízení mnohem vyšší.
„Nejsem ale optimista. Přibývá stresu v každodenním životě, a tím narůstá potřeba tlumit jej všemi prostředky. Nejen tím panákem tvrdého alkoholu, ale i drogami. Mám ale pochopení pro pacienta, který selže a vrací se,“ přiznává s tím, že mnozí se nastartovali až po několika pobytech.
Každý druhý rok se na podzim v léčebně mnozí ti, kteří to dokázali, potkávají při happeningu. „Pro nás je to důkaz, že jdeme správnou cestou. Pro někoho je to možná fráze, pro naše pacienty ale obrovská šance,“ míní primář Dvořáček.
