Jak jste oslavila váš zatím největší úspěch v kariéře?
Naštěstí se mi podařilo vzít na předávání cen v Národním divadle nejbližší rodinu, takže jsem to mohla celé prožívat s nimi. Oslava byla úměrná velikosti úspěchu a taťka bude dlouho vzpomínat, jak šel pěšky přes půl Prahy a táhl obrovskou krabici, ve které byla Cena Thálie zabalená.
Co vám jako první proběhlo hlavou, když vyhlásili vaše jméno?
Jiří Suchý nejdříve četl takovou krátkou charakteristiku, ve které zaznělo: „Svou postavu opatřila nejen brilantním a jiskřivým zpěvem...“ a to už jsem věděla, že jsem to já. Jenom jsem čekala na chvíli, kdy vysloví moje jméno a já budu moct vyskočit a křičet radostí.
Už jste mluvila s paní učitelkou Stanislavou Blažíčkovou, která vás učila na Základní umělecké škole v Třeboni?
Samozřejmě, že se moc těšila, celý přenos sledovala v televizi a držela mi palce. Myslím, že když jsme spolu jezdily na pěvecké soutěže, tak se jí ani nesnilo, že bych mohla někdy získat i takovou cenu, jakou je Thálie.
Narodila jste se sice v Budějovicích, ale dětství jste prožila v Českých Velenicích. Jaké dětské vzpomínky se vám vybaví?
Když jsem se chystala na svět, tak se jindřichohradecká nemocnice zrovna opravovala, maminky se proto vozily do Českých Budějovic. Dětské vzpomínky mám většinou spojené s fotbalem a Dračicí.
Co to je?
Moje i bráchovo dětství se odehrávalo buď na hřišti, nebo na letním táboře Dračice. Často jsme trávili prázdniny na chatě na Koskách, to je taková malá osada kousek od Chlumu u Třeboně. Konkrétní vzpomínku mám ale třeba na modré bakelitové zrcátko ve tvaru kytky, které viselo ve školce. A na kosatce, které rostly u školy, a já v každém z nich viděla exotického ptáka. Nebo si pamatuju, jak jsme lítali po sídlišti, zvonili lidem na zvonky a schovávali se, nebo jsme si opékali na ohni buřty a nejlepší byly ty černý.
Máte hudbu v rodině, nebo jste se dostala ke studiu zpěvu hlavně díky talentu?
Myslím, že všichni z naší rodiny měli vždycky dobrý hudební sluch. Akorát ho nijak nerozvíjeli nebo neškolili. Jenom moje mamka chodila jako dítě do Lidové školy umění v Třeboni na akordeon, ale to spíš z povinnosti, osobně ji ten nástroj moc nenadchl. Později se jako samouk začala věnovat kytaře a před časem dokonce klavíru, na který denně cvičí, a musím uznat, že jí to jde výborně. Jinak u nás v rodině všichni vždycky rádi zpívali a pískali.
Lenka Pavlovič(31 let) Rozená Kotrbová pochází z Českých Velenic na Jindřichohradecku. Zpěvu se začala věnovat v roce 1993 na ZUŠ v Třeboni. Pokračovala na Církevní konzervatoři v Bratislavě a studia zakončila na Hudební fakultě AMU v Praze. Pěvecké vzdělání si dále rozšiřovala ve Vídni u světově uznávané sopranistky Julie Conwell. Dodnes se zúčastnila mnoha mezinárodních soutěží, je častým hostem Opery Národního divadla v Praze, Státní opery Praha, Divadla J. K. Tyla v Plzni a dalších scén. Za roli Hortenzie v Plesu v opeře, kterou uvedlo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, získala v březnu Cenu Thálie 2016. S manželem žije v Praze. |
Bavilo vás to na Základní umělecké škole v Třeboni, nebo jste měla i období vzdoru?
Bylo to naprosté utrpení!
Až tak?
Naprosto upřímně. Pro mě i pro mé rodiče. Nejdříve jsem do Třeboně jezdila s babičkou, ale paní Blažíčková mě několikrát vyhodila za dveře, tak už jezdit přestala. Celé moje dětství bylo vlastně jedno velké období vzdoru. Ale když se dnes ohlédnu, tak vím, že to byla moje záchrana, protože bez té mojí vzdorovitosti a tvrdohlavosti bych už dávno zpěvu nechala.
Kdo byl vaším vzorem?
Jako dítě jsem k Vánocům nebo k narozeninám dostávala CD, která byla zrovna na českém trhu populární. Myslím tím interprety vážné hudby, kteří byli i širokému publiku známí, jako je Dagmar Pecková, Magdalena Kožená nebo Gabriela Beňačková. Poslouchala jsem je moc ráda a líbili se mi, ale postupně se můj hudební obzor rozšiřoval, takže jsem si prošla celou plejádu různých světových pěvců.
Jakých?
Neustále například obdivuju piana Montserrat Caballé nebo Mirellu Freni a ten kov v jejím hlase. U Ileany Cotrubas zase naopak něžnost a takovou rozechvělost. Co se týče mužů, tak tam je mou velkou láskou navždy nedostižný Luciano Pavarotti, toho opravdu miluju.
Loni jste vystoupila v třeboňském divadle v rámci Večera operních nadějí. Nechystáte zase nějaký koncert na jihu?
Chystám, ale ještě víc na jihu, u našich rakouských sousedů. Z jižních Čech se mi zatím nikdo neozval.
Hrajete také Sojku v Příhodách lišky Bystroušky před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Byla to vaše první zkušenost s touhle scénou?
Ano. Byla to konkrétně dvojrole Kohouta a Sojky. Sojka je nejkratší operní role v historii, protože její part obsahuje pouze jednu větu a ta zní „S kém?“. Kohout už je větší úloha, ale někteří diváci na finální děkovačce už ani nevědí, že tam vystupoval. Takže žádné velké árie v mém provedení to nebyly. Akustikou parku jsem byla naprosto omámená. Když je večer a padne rosa, zvuk se šíří s neskutečnou lehkostí, je to unikátní.
Jak často se na jih Čech vracíte?
Momentálně se mi to moc často nedaří, ale už jsem hlásila, že se sem s manželem v létě nastěhujeme na dva týdny.
Máte tu nějaké oblíbené místo?
Naše houpačka na terase v Českých Velenicích, ale o tu bývá rvačka, takže rychlejší je vítěz.
Thálii jste převzala za roli Hortenzie v Plesu v opeře, kterou uvedlo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Čím si vás tahle postava získala?
Je to především krásné zpívání, Hortenzie má totiž nejhezčí melodie a po herecké stránce je to skvost. Je to mladá komorná, která si z ničeho nedělá hlavu a za každých okolností se chce bavit. To ji samozřejmě dovede do různých prekérních situací, které potom musí řešit po svém, to znamená velice osobitě. Děj se odehrává v Paříži okolo roku 1910. Hortenzie je tělem i duší Pařížanka, nechybí jí šmrnc ani styl.
Jakých dalších rolí si ve své kariéře ceníte?
Cením si naprosto každé. Snažím se z každé vytěžit, co nejvíc to jde. Myslím tím, co nejvíc se na ní naučit a vrátit zase zpátky té roli něco ze sebe, aby byla živá. Konkrétně bych mohla jmenovat třeba Adélu ze Straussova Netopýra, kterou už čtvrtým rokem zpívám v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, to je moje zatím vůbec nejoblíbenější role. Miluju ale také například Zerlinu z Mozartova Dona Giovanniho. V Divadle J. K. Tyla v Plzni jsem měla moc ráda Aničku z Čarostřelce, ale vyřádím se například i na Kuchtíkovi v Národním divadle, který je v režii Zdeňka Trošky. To je malé roztěkané klouče, takové, jak má ve správné pohádce být.
Co vás v nejbližší době čeká?
Momentálně mám na klavíru noty Cherubiniho Medei, ze které nastudovávám pro Plzeň roli Glauce. V červnu mě pak čeká Arzena z Cikánského barona v Opavě. A na podzim se přestěhuju na nějaký čas do Košic, kde budu s Jiřím Menzelem připravovat Verdiho Falstaffa, konkrétně roli Nannetty.
Věnujete se opeře a klasické operetě. Muzikál vás neláká?
Muzikál mě opravdu neláká. Zviklal by mě možná jenom Vojta Dyk na Tonight z West Side Story. Ale muzikál je opravdu jiná disciplína než ta, které se věnuju já.
Máte pěvecký sen?
Doteď to bylo mé soukromé tajemství, protože se mě na to nikdo neptal, ale je to Vídeňská státní opera. A mým opravdu velkým pěveckým snem je zpívat jako Freddie Mercury, jenomže klasiku, jestli rozumíte.
