„Vždycky si sedneme s trenéry i známými u nás na chalupě v Lutové, protože v Jindřichově Hradci nám v tuhle dobu startují dva týdny hokejové akademie pro děti od 5 do 17 let,“ prozrazuje prozaicky důvod muž, který dovedl naše hokejisty ke dvěma titulům mistrů světa.
Začínal jako střední útočník ve Spartě, pak působil na postu trenéra nejen tam, ale i ve VSŽ Košice a dvě sezony v Motoru České Budějovice. A právě tohle angažmá mělo tehdy vliv na koupi poměrně zchátralého objektu na konci jedné jihočeské obce.
„Manželka jezdívala na prázdniny k jezu Pilař na Lužnici, takže oblast znala. Já v Budějovicích dostal tip na koupi volné chalupy a v roce 1972 jsme si to tady začali opravovat. Postupoval jsem ve stylu písničky Karla Gotta To musím zvládnout sám a každou věc jsem tady vlastně vzal do ruky,“ dodává s tím, že až když několik let trénoval rakouský hokejový tým, mohl se při opravách přece jen víc rozmáchnout.
Luděk Bukač (79 let)Pod jeho trenérským vedením získali českoslovenští hokejisté na mistrovstvích světa jednu bronzovou, dvě stříbrné a dvě zlaté medaile (1985 a 1996), k tomu navíc ještě stříbrnou na olympiádě v Sarajevu. V roce 2007 byl uveden do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace (IIHF). Všechny trofeje má ve vitríně na chalupě v Lutové na Třeboňsku. Sem si přivezl i celý svůj hokejový archiv poznámek, vědeckých statí, publikací a odborných článků. Vystudoval pražskou fakultu tělesné výchovy a sportu a rovněž zde 17 let přednášel. V roce 1991 založil se synem Luďkem (47) Bukač Hockey, nejstarší hokejovou školu v Česku. Jeho manželka Emilie byla soudkyní. Mají dvě vnoučata - Aničku (14) a Lukáše (11). |
Dnes k jeho rekreační usedlosti patří i menší rybník, který vybudovali na přikoupeném pozemku. Téměř anglický trávník zdobí několik velkých balvanů a jehličnany.
Jeho žena Emilie nám přináší k venkovnímu posezení kávu a s úsměvem prozrazuje, že k zálibám jejího muže patří i téměř denní sekání malým traktůrkem. Nedávno se prý jedna známá ptala, jestli na ten zelený koberec vůbec může stoupnout. Luděk Bukač ženě sice trochu oponuje, ale je vidět, že tuhle práci dělá rád.
„Už jsme se sem z Prahy prakticky přesídlili. Ostatně syn Luděk tu vyskakoval z auta už na návsi a mířil mezi kluky. Chalupu totiž člověk ocení a vychutná až teď, v pozdním věku. Dřív jsme sem přijeli a bylo třeba udělat spoustu práce. Opravit spadlý kousek omítky, přistavět venkovní krb, dodělat dlažbu,“ vypočítává.
V pracovně si píše poznámky
S pětiletým krátkosrstým jezevčíkem Kubou teď chodí na dlouhé procházky do přilehlých lesů, minimálně třikrát týdně vyrazí do pár kilometrů vzdálené rakouské obce Haugchlag na 18jamkové golfové hřiště, s manželkou i přáteli si rádi občas vyjdou na dobrý oběd a večery věnuje psaní.
„V podkroví mám pracovnu, kde píšu své poznámky, které mi slouží jako podklad pro metodické příručky a odborné články. Myslím, že jsem jediný kouč, který má za celou svou kariéru dokumentaci všech přednášek i každého roku tréninku. Už na fakultě tělesné výchovy a sportu, kde jsem 17 let učil, jsem byl zvyklý publikovat. Vadí mi, když někteří odborníci nepouštějí své znalosti dál a tvrdí, že to je jejich know-how. Dneska se všechno rychle mění, přicházejí nové poznatky a ty je třeba aplikovat,“ poznamenává rozhodně.
Pedagoga nezapře
Připadám si trochu jako na přednášce, protože Luděk Bukač v sobě nezapře pedagoga a člověka, který je zvyklý své teorie předávat dál. Dnes je podle něj spousta lidí, kteří jsou jako kazatelé. Říkají, proč ten hráč hraje tak nebo onak, co mu brání v podání lepšího výkonu, ale nikdo nehledá způsob, jak ho to naučit. Podle něj sice hráči třeba na mistrovství světa ve fotbale svoji odhodlanost vyjadřovali tím, že si položili dlaň na srdce, ale to není centrem výkonu.
Český hokejový titul na MS 1996 ve Vídni slavil Luděk Bukač (v popředí vlevo) po boku tehdejšího premiéra Václava Klause.
„Důležitá je hlava a mozek. Dřív se učilo, co dělat, aby byl hráč rychlý, vytrvalý, dovedný. Ukazuje se, že to už je překonané, kdo chce dnes podat výkon, musí být především psychicky odolný, naučit se sebeprosazovat, zvyknout si na tvrdý trénink, na soutěžení, soupeře, na vítězství, ale i na porážku,“ chrlí poznatky, které jistě slyší i účastníci hokejové školy Bukač Hockey.
Založil ji se synem Luďkem už v roce 1991 a je nejstarší u nás. „Až do loňského roku jsem byl aktivně mezi nimi na ledě. Považuji za nesmírně důležité, aby jim kouč předvedl, jak švihnout puk do víka nahoru. Někteří trenéři hodně povídají, kreslí a ukazujou na tabuli a děti po chvíli ztrácejí pozornost,“ vysvětluje s tím, že právě osobní příklad byl a je jeho vizitkou.
Věk nemůže být výmluva, říká Bukač
Co ubral na ledě, přidává, jak říká s úsměvem, na mentálních impulzech. Musel si přiznat, že už mu ubývá sil. Každodenní ranní cvičení ale neošidí.
„Věk nemůže být výmluva. Nepotřebuju denně běhat desítky kilometrů. Stačí patnáct minut cviků, jimiž si zvyšuji kloubní pohyblivost a pečuji o pevný tělesný střed. Já se potřebuji bez problémů předklonit, lehce vstát z dřepu a mít svižnou chůzi,“ říká Bukač, kterému by jeho věk rozhodně nikdo nehádal.
Tvrdí, že jakmile člověk cítí, že tělo přestává fungovat, vytrácí se tvořivost i energie, tedy to, co mu dodává sebevědomí. Pak je mrzutý, skeptický a nemístně kritický.
K životu prý potřebuje vnitřní uspokojení z toho, co dělá, nikoliv nový mercedes v garáži. „Důležité je, abych měl hlad něco dělat, třeba i to, aby to tady na chalupě hezky vypadalo. Abych taky dal dohromady pár vět, které mají smysl, a ne strach z toho, že je někdo překoná. Pro mě je důležité, že jsem k nim došel já sám a že se pod ně můžu podepsat,“ konstatuje Luděk Bukač.
