Zamítnuté vízum do České republiky odstartovalo pro tehdy pětadvacetiletou Ukrajinku Jevgeniji Mirošničenkovou, které známí říkají Žeňa, zásadní životní změnu. Do té doby rozhodně nesnila o tom, že by opustila zemi. Za všechno ale může láska. Dnes už osmým rokem žije a pracuje v Českých Budějovicích.
A dávno jí nevadí, že se na ni někteří lidé dívali jako na cizinku, a ještě rusky mluvící, skrz prsty. Přiznává, že kdyby tehdy v roce 2007 před ní nepřibouchli v Kyjevě na českém velvyslanectví pomyslné dveře, možná se všechno mohlo vyvíjet jinak.
„Tenkrát mě a moji kamarádku pozval na začátek května do Česka náš bývalý spolužák ze základní školy Jurij. S rodiči se sem přestěhoval krátce po černobylském výbuchu jako do ekologicky bezpečnější země. Nás k vám asi nepustily úřady proto, že jsme byly svobodné a bezdětné a existovala zřejmě obava, že bychom se tu chtěly vdát a usadit,“ vzpomíná. O tři měsíce později sem přijela. Vdaná za onoho spolužáka Jurije Mirošničenka, Ukrajince žijícího na jihu Čech.
Jevgenija Mirošničenková (34 let)Z ukrajinského Kyjeva zamířila před osmi lety za svým manželem do Českých Budějovic. V kufru měla nejen vysvědčení z oboru malíř návrhář kadeřnického umění a dekorativní kosmetiky na kyjevské technické škole, ale i titul bakaláře z dálkového studia na univerzitě v oboru design účesů. Když zvládla základy češtiny, začala pracovat v budějovických kadeřnických salonech. Volný čas dělí mezi aktivní návštěvy fitness a procházky s tříletou fenkou foxteriéra Jessikou. |
„Náš příběh byl jako z romantické telenovely. Byli jsme spolužáci do páté třídy. Prý mě miloval už tenkrát, ale já ho přehlížela. Přes jednu naši kamarádku se mi ozval na začátku roku 2007, každý den mi volal a pak nás pozval do Čech,“ vypráví.
Když nedostaly víza, vypravil se na byrokracii naštvaný Jurij do Kyjeva osobně.
Prožili spolu pouhý týden a po něm jí nabídl sňatek. Souhlasila. Je možné, že kdyby za ním přijela do Čech, nevznikl by mezi nimi tak silný vztah.
V Kyjevě pracovala v salonu poblíž parlamentu
Netušila, co všechno ji tady čeká. Mimo jiné i šok, že zatímco ona byla vlasová stylistka, tady je z pohledu některých lidí „jen“ kadeřnice.
„Vždycky jsem chtěla dělat tuhle práci, tatínek trval na tom, abych měla vysokou školu. Na Ukrajině se pro tento obor připravuje úplně jinak než tady,“ dodává s tím, že ona nejprve musela po střední škole na kyjevské technice absolvovat tříletý obor malíř-návrhář kadeřnického umění a dekorativní kosmetiky. Během dalších let pak studovala dálkově na umělecké univerzitě design účesu. I proto se těšila, že své znalosti uplatní v Budějovicích.
Bohužel, odezva nebyla podle jejích představ. V Kyjevě totiž pracovala v salonu nedaleko parlamentu, který nabízel mnoho služeb - od nehtového designu, přes masáže, kosmetiku a kadeřnictví i řadu dalších věcí. „Běžně jsem na zákaznici měla tři hodiny času, plně jsem se jí celou dobu věnovala. To tady nešlo. Nechtěla jsem se s tím smířit, naštěstí mě tehdy finančně podporoval manžel,“ přiznává kontakty s realitou.
Chtěla, aby její zákaznice odcházely spokojené s tím, že ona odvedla skutečně tvůrčí práci. Postupně ale získávala klientelu a dnes říká, že většinu už tvoří Češky i Češi. Stále však na její křeslo usedají krajané, kteří vyhledávají stejný servis, na jaký byli zvyklí doma. Je ráda, že si s nimi může při stříhání a barvení popovídat v rodné řeči.
Po rozvodu přemýšlela o návratu
Češtinu se nejprve učila z videokazet, pak půl roku docházela k soukromé učitelce. Písmenko „ř“ sice zvládá bez problémů, ale pořád jí občas nějaký ten český výraz schází. Hodně jí pomohl i manžel Jurij, který v Čechách vystudoval.
Když se před rokem rozvedli, zauvažovala o návratu na Ukrajinu. Ale už tu byla příliš zvyklá. „Začala jsem to tady považovat za svůj domov. Někdy mi ale připadá, že si nevážíte toho, že se tu neválčí. Když se u nás bojovalo, přesvědčovala jsem rodiče, aby se za mnou přestěhovali do bezpečné země. Zatím to maminka i bratr s rodinou zvládají,“ poznamenává.
Také už měla možnost porovnávat například zdravotnickou péči v Česku a na Ukrajině. Její otec těžce onemocněl a nakonec zemřel. „Tatínek mé české kamarádky měl tu samou nemoc. Péče o něj byla na nesrovnatelně vyšší úrovni. U nás si musíte do nemocnice dokonce sami přinést i obvazy a za všechno zaplatit pěkně na ruku,“ dodává smutně.
Na druhé straně ji velmi potěšila účast některých zákaznic, když jim přiznala problémy v rodinném životě. Nabízely jí pomoc a divily se, když odmítala. Je zvyklá postarat se sama o sebe. Líbí se jí, že čeští muži se aktivně podílejí na výchově dětí. Ti ukrajinští s nimi rozhodně na hřiště nechodí.
S rodinou si denně volá
Fascinuje ji, že Moraváci jezdí na dovolenou na jih Čech a Jihočeši zase třeba na Moravu. „Na Ukrajině to není zvykem. My byli jednou na Krymu, pak jsme mířili spíš k moři do ciziny. Tady máte úžasně čistý vzduch a vůbec je tu příjemně,“ míní mladá žena. Zachutnalo jí i zdejší pivo. „Manžel nepil, vždycky ho postavili před něj, ale vzala jsem si ho já.“
A co ji překvapuje nemile? Česká kuchyně, kterou považuje za příliš těžkou. Poměrně malé pracovní nasazení Čechů v porovnání s Ukrajinci a také pomluvy za zády druhých. Na podobné chování nebyla zvyklá.
„U nás ale zase nejsme tak otevření. Život je tam často boj o každodenní přežití. Stále čekáte, že vám někdo ublíží. Tchyně mi říkala, že zpočátku jsem byla jako ježek - stulená do klubíčka s bodlinami,“ směje se Žeňa s tím, že její kolegyně v práci to považovaly za povýšenecké chování. Ona se zatím jen bála otevřít se novým přátelstvím.
Tvrdí, že je ráda, že před osmi lety kývla na přestěhování do Česka. A také je vděčná za to, že tady dostala šanci najít svůj další domov. S rodinou na Ukrajině si sice denně telefonuje a navštěvuje je třeba na novoroční svátky, ale balit kufry zatím nehodlá.
