„Ono není tak jednoduché někoho sehnat. Mladí lidé sice mají dost času, ale nemají peníze. Zajištěný pracující se zas těžko utrhne na tři měsíce. A někdo v důchodu? Je otázka, zda na to má finančně, psychicky a především, jestli má na podobnou cestu dost sil. Rozhodující ale bylo, že je těžké najít parťáka, se kterým si na tři měsíce lidsky sednete. Trávíte spolu každý den, jste spolu úzce svázaní,“ vysvětluje Petr Hošťálek.
Petr HošťálekNarodil se 8. srpna 1943 v Mladé Boleslavi, ale vyrůstal v Liberci. Po gymnáziu nastoupil na libereckou Vysokou školu strojní, tehdy s automobilovou specializací, ale po změně její orientace na textilní stroje a sklářské technologie z ní odešel. V tom, že se chce věnovat motorismu, měl už tehdy jasno. Už před základní vojenskou službou řídil nákladní automobil, na vojně a u pétépáků pak dělal šoféra. V roce 1976 se přestěhoval do Českých Budějovic a začínal jako pumpař. Pak byl šéfgrafik sítotisku, vedoucí propagace či na volné noze půjčoval historické motocykly pro film a televizi. Po roce 1989 založil pneuservis a v roce 2001 Jihočeské motocyklové muzeum. Má syna, dceru a z dalšího manželství ještě nevlastního syna. Na co se nejvíce těší? |
„Navíc to byl můj výlet, moje cesta. Nehodlal jsem se někde dohadovat, že pojedeme radši tudy a bude to takhle. Byl jsem si svým pánem,“ říká o svém největším cestovatelském dobrodružství.
Tím putováním chtěl vzdát hold automobilovým závodníkům, kteří se v roce 1907 zúčastnili prvního dálkového a velice náročného závodu Peking – Paříž.
Nebyla to ovšem jediná Hošťálkova dlouhá výprava na motorce. Na začátku devadesátých let v Českých Budějovicích nastartoval válečný motocykl Harley-Davidson WLA, oblékl se do americké uniformy a vyrazil na oslavy vylodění do Normandie. Na motocyklu Royal Enfield projel část Indie a Nepál, podruhé se do Číny dostal díky značce Yuki a naposledy v roce 2012 absolvoval s kamarádem a veteránistou Miloněm Dvořákem cestu do Volgogradu (kdysi Stalingradu) na válečných motorkách BMW R12.
Svou rozsáhlou sbírku historických motocyklů ukazuje veřejnosti v Jihočeském motocyklovém muzeu na Piaristickém náměstí. Do veteránských časopisů přispívá odbornými články i kreslenými vtipy a kromě toho i píše knihy.
„Asi nejvíc se považuji za motoristického historika. Historií se zabývám a studuji ji celoživotně, zakládal jsem dokonce i mladoboleslavské tovární muzeum škodovky. Ale tam jsem tehdy neměl perspektivu. Neměl jsem rád komunisty, nedržel hubu a po osmašedesátém odmítl uznat, že jsem pomýlený a souhlasím s přítomností sovětských vojsk. Tak mě vyhodili a přidali nezáviděníhodný posudek,“ vypráví a dnes se už tomu jen zasměje.
Hošťálkovi už vyšlo celkem sedm knih, většinou o motocyklových dobrodružstvích. Dvě z nich však vyprávějí o československých mopedech, na kterých se učili jezdit naši dědové a tátové, Stadionech S11, S22 a S23. „Něco narychlo sepsat a hodit na Facebook, to pro mě nemá smysl. I dnes každý archivář dobře ví, že papír pořád odolává času víc než elektronická data. Stačí sekundový výpadek proudu, aby zmizela a už je nikdy nikdo neuvidí,“ myslí si Hošťálek.
Na vaření není při cestě čas
Majitel několika motocyklových unikátů ale píše i z jiného důvodu. „Některé milníky historie je potřeba zachovat!“ Tím myslí zejména českobudějovické motocykly Hurikan, závodní speciály a nadčasové stroje z konce čtyřicátých let, které se nikdy nedostaly do sériové výroby.
„Je to ryze jihočeská záležitost a nebýt toho, že jsme s přítelem Jiřím Musilem dochované kusy zrekonstruovali do expozice muzea, tak už by o té značce dávno nikdo nevěděl. Teď už se pojem Hurikan zase dostal do motoristického povědomí,“ těší Hošťálka.
O svých cestovatelských zážitcích už vyprávěl mnohokrát, ale při setkání v Masných krámech začíná vyprávět o zážitcích kulinářských při cestě do Pekingu. „Když jsem vyjížděl, myslel jsem si, že si budu po cestě vařit sám. Koupil jsem si benzinový vařič, co už měli s sebou wehrmachťáci. Jenže pak zjistíš, že na vaření nemáš čas, když musíš ujet 400 kilometrů denně. K tomu co chvíli fotíš a večer dopisuješ deník,“ líčí.
„V Rusku, v šoférských kioscích u silnic, najdeš většinou boršč, uchu a jiné polévky. Pak si dáš plov s rýží, nějaké těstoviny, něco s bramborem a ty jejich pirožky. A navrch bliny se zavařeninou a kompotem. Ale přes Mongolsko, to je pro Evropana hodně nezvyklá strava. Jen tučné maso – hovězí, skopové, kozí nebo koňské, tam nepotkáš zeleninu. Všechno šíleně mastné, kližky, chrupavky, vnitřnosti. A pak tě uctí kumysem a pozvou na porážku koně,“ vzpomíná.
Pak přišla Čína. „V jednotlivých kantonech se vaří docela odlišně. Někde hodně pálivě, jinde hodně zeleniny, umějí uvařit všechno a mají nesmírně chutí. Ale je spousta exotických rarit, které jsem nevyhledával. Třebas nemusím psy, hady nebo dary moře, zvlášť ne takové, co na tebe ještě mrkají, než je spolkneš,“ prozrazuje a nepřestává vyprávět.
„Úžasnou čínskou kuchyni jsem ale zažil při své druhé cestě s motocyklem Yuki. Byl jsem hostem, pro kterého se organizovaly reprezentační hostiny, na nichž nesmělo nic z jídel dojít,“ líčí Hošťálek zážitky z cesty, kterou absolvoval jako prestižní jezdec pro továrnu Quinqi, největší motorárnu v Asii.
Vypráví, že v Číně musel hned předem tlumočníkovi říkat, že nepije kořalku. „U nich je zvykem po hostině nalévat plné misky rýžové pálenky. A já nemám čirý alkohol rád. Víno vůbec nemusím a pivo si dám jedno malé k obědu nebo k večeři. Co ale můžu, je whisky. A když v Rusku nebyla, tak jsme s Miloněm Dvořákem vychutnávali ukrajinský koňak, který má také úžasnou vůni i barvu. Zvlášť, když jsme večer při táboření u řeky dopisovali při svitu měsíce deníky a povídali si.“
Cestu do Indie zhatil meniskus
U Petra Hošťálka určitě nehledejte typické znaky českého seniora. Žádný odpočinek na kanapi ani nic podobného. Pořád něco vymýšlí, renovuje nebo někde jezdí.
„Rád bych zase někam daleko vyrazil, ale přibývají roky. Letos jsem chtěl do Indie, kde bylo v plánu přejetí tří pětitisícových sedel v Ladakku. Mělo to být s motorkáři, co jsme byli v Nepálu. Ale praskl mi meniskus, takže jsem to odvolal, nechtěl jsem při případném zranění připravit celé partě potíže. Byl jsem aspoň pilný tady. V rámci Čech, Rakouska a Německa jsem najezdil s veterány hrozně moc kilometrů. Tuhle sezonu jsem snad nebyl jediný víkend doma,“ prozrazuje historik motorismu s tím, že jeho žena je na výpravy zvyklá.
„Dávno ví, že jiný nebudu. Teď připravuji dvě staré motorky do expozice, a protože město České Budějovice uvažuje o nové koncepci Jihočeského motocyklového muzea, kde asi bude spousta věcí jinak, mám hodně o čem přemýšlet. To je práce a výhled přinejmenším na další dva roky,“ dívá se do budoucnosti.
