Postřikovací stroje jsou složitá a sofistikovaná zařízení. Výroba jednoho trvá i tři měsíce. Samochodný postřikovač má 140 hydraulických hadic.
Firmě se velmi daří. V plánu má rozšiřování výroby a nabírání nových zaměstnanců. Trendy v zemědělství výrobcům postřikovacích strojů nahrávají. „Dnes se stříká mnohem víc než třeba před revolucí. Radikálně se ovšem změnily látky, které se používají. Zpravidla je vyrábějí firmy, které dělají léčiva. Vývoj jednoho přípravku trvá třeba deset let. Používají se jen látky, které jsou odbouratelné,“ říká majitel a jednatel společnosti Agrio Ivan Olšan.
Čím to, že se na polích používá víc postřiků?
Je víc škůdců. Řepka se třeba před 25 lety postřikovala dvakrát, dnes je to až desetkrát. Souvisí to i s tím, že čím vyšlechtěnější plodina je, tím víc je náchylná. Bez ochrany rostlin se dnes už neobejdeme. Protože lidí je víc a zemědělské půdy je méně.
Jak se za posledních 25 let změnila technologie postřiku?
Tenkrát tu nebyla žádná moderní technika. Nebyly devizy, všechno se vyrábělo na koleně z domácích komponentů. Tomu odpovídala i přesnost. Dnes je všechno na jiné úrovni, používají se počítače, GPS. Takže vám přístroj řekne, kde už postřik je, a automaticky se vypne. To člověk sám není vůbec schopen odhadnout.
Původem jste agronom. Velmi dobře jste tedy věděl, jaké stroje byly na polích třeba. Byl to důvod, proč jste začal s výrobou?
Já jsem pracoval v družstvu, kde se dělalo s technikou, která byla tehdy k dispozici. To znamená, že byla v dost žalostném stavu. Začali jsme s tím, že jsme opravovali a upravovali staré stroje, abychom se přiblížili té západní úrovni. Já jsem shodou okolností po revoluci vyjel na půlroční praxi do západního Německa, kde jsem viděl, jak se tam dělá zemědělství.
Byl to velký rozdíl oproti našemu postsocialistickému přístupu?
Z hlediska produktivity práce to byl velký rozdíl. Za jeden den jsem toho musel udělat tolik jako pět lidí v družstvu. Na nic nebyl čas, všechno se dělalo za pochodu. Pro mě to bylo jako vojenské cvičení. Seznámil jsem se tam ale s novými technologiemi a také s pánem, který vyráběl postřikovače. Díky tomu jsme s tím začali i my. Ač mi mnozí říkali, že v zemědělství není budoucnost.
Ivan OlšanNarodil se 6. prosince 1962 v Kaplici, kde vystudoval gymnázium. Absolvoval Provozně-ekonomickou fakultu na Vysoké škole zemědělské v Budějovicích. V roce 1985 nastoupil do družstva v Netřebicích. Pracoval jako specialista na ochranu a výživu rostlin. V roce 1992 založil se čtyřmi společníky firmu Agrio. Nejprve se zabývali opravou starých postřikovacích strojů, později začali vyrábět vlastní. Dnes jsou společníci jen dva, každý má 50 procent. V Mříči zaměstnávají 70 lidí. |
Zpočátku jste ale vyráběli v německé licenci...
Ano, koupili jsme ji hned na začátku v roce 1993. Pak jsme začali dělat vlastní věci, dnes máme šest konstruktérů, kteří dělají jen vývoj.
Stroje vyrábíte kompletně sami?
Naše výroba je poměrně hluboká. Tak, jak rosteme, začínáme dělat outsourcing. Takže máme subdodavatele. Naše je konstrukce ramen, podvozku a dalších komponent.
Kolik toho jeden postřikovač zvládne za den?
Děláme i stroje, které za jeden rok zvládnou ošetřit i deset tisíc hektarů. Za den musí udělat 200 hektarů a někdy i víc. A to mluvím o té nejprodávanější kategorii, ne o té největší. Nádrž jednoho stroje je třeba na 3 000 litrů – to vydrží na 15 hektarů. Denně se tak musí třeba desetkrát plnit.
Dnes už se nepostřikuje letecky?
To už je hudba minulosti. Evropská unie to hodně omezila a zpřísnila. Byť jsou piloti zkušení, může se stát, že dojde k zasažení sousední kultury nebo se to může dostat na komunikaci. Do budoucna se bude letecky stříkat méně a méně. Dnes je spíše trend používat stroje, které mají větší světlou výšku, takže se mohou pohybovat v poli, i když je plodina vzrostlá.
Jak nové stroje testujete?
Máme spřátelené farmáře tady v okolí, kteří nás pustí na louku. Je to taková vzájemná výpomoc. Dáváme jim třeba zkušební prototypy a oni je rok provozují, abychom všechno poladili. Nemůžeme pustit na trh nevyzkoušený stroj. Nyní pracujeme na novém stroji Gekon, který chceme představit v příštím roce.
V čem je jiný?
Doplní náš sortiment. My jsme neměli střední velikost samochodného postřikovače. Máme stroje s nádrží na šest, sedm tisíc litrů a pak kolem tří tisíc. A nic mezitím. Velký význam navíc bude mít možnost hydraulicky nastavovat výšku i šířku podvozku. Škůdci na kukuřici totiž začínají škodit v pozdních fázích, kdy už je plodina tak velká, že se tam s běžným strojem nedá projet. Gekona představíme na veletrhu v Hannoveru v listopadu.
Na kolik peněz takové stroje vyjdou?
Největší stroj, který děláme, stojí tak 300 tisíc a výš. Samozřejmě eur.
To si asi může koupit jen velký zemědělský podnik...
Tohle se prodává v Německu, u nás doba ještě nedozrála. Rozdíl ve mzdách mezi Českem a Německem je značný. Jim se to vyplatí. Dino, který se u nás prodává, stojí mezi 220 a 250 tisíci eur.
Jsou na to nějaké granty pro zemědělce?
Ani moc ne. Ale je fakt, že vstupem do EU se tu situace velmi zlepšila. Zemědělství se hodně stabilizovalo. Dříve nikdo nevěděl, jestli vám ten druhý zaplatí, nebo jestli podnik někdo vytuneluje a zkrachuje. V téhle nejisté situaci bylo velmi složité dlouhodobě plánovat a investovat. Dnes je ta situace mnohem jednodušší, na jaře se dá předpokládat, co bude na podzim.
Dodáváte do řady zemí střední a jihovýchodní Evropy. Ale také do Švédska. To není úplně typicky zemědělská země, ne?
Je to sice hodně na severu, ale v jižním Švédsku zemědělskou půdu mají. A díky Golfskému proudu tam není až taková zima. Pěstuje se tam třeba cukrovka, která by se tady na Budějovicku kvůli chladu pěstovat nedala. Je to pro nás ne velký trh, ale zajímavý. Švédové upřednostňují kvalitu.
V roce 2006 jste prodali zhruba 90 strojů. Loni to bylo 130. Dotkla se tohoto oboru krize?
Ano a pocítili jsme ji. V roce 2008 jsme měli tržby 180 milionů korun. Rok poté už to bylo jen 146 a další rok 125. Od roku 2011 to začalo jít nahoru. A už jsme na tom lépe než před krizí. Loni jsme měli tržby 239 milionů a zisk 30 milionů.
