„Nemám rád výraz sudetoněmecký původ. Ano, tatínek se narodil v Trutnově, maminka na Horkách u Staré Paky a v Německu se jejich rodiny usazovaly nakrátko vždy tam, kde byla práce. Naše tři děti budou mít své kořeny v Nových Hradech, v domě postaveném koncem 16. století,“ vypráví mi velmi dobrou češtinou, ale se znatelným tvrdým přízvukem.
Vyrůstal na krkonošských pohádkách, které mu vyprávěl dědeček, ovšem v němčině. Česky se pak začal učit na katedře slavistiky na univerzitě v Tübingenu, kde studoval chemii. Lákalo ho studium v zemi, o níž se babička například vůbec nechtěla zmiňovat.
Rüdiger EttrichŘeditel Ústavu nanobiologie a strukturní biologie CVGZ Akademie věd České republiky do svého nynějšího působiště v Nových Hradech přišel z rodného Německa přes Prahu. Tady na Karlově univerzitě na katedře fyzikální chemie získal magisterský a doktorský titul. Docentem a profesorem z oboru biofyziky se stal na Univerzitě Palackého v Olomouci. Vedle svého bádání se ve volných chvílích věnuje zkoumání historie v souvislostech. V Nových Hradech žije od roku 2002 v domku ze 16. století s manželkou Olgou, která je rovněž vědeckou pracovnicí, a třemi dětmi. Zatímco Jakub (13) chce být paleontologem, Dominik (11) má technické sklony, dcera Anna (8) se zatím ještě nevyjádřila. |
„Otec byl historik, i mě zajímá minulost v souvislostech jako koníček. Dívám se ale především do budoucnosti. Bylo by krásné, jak říkal Václav Havel, kdyby se lidé dali dohromady a obnovili to, co bylo zničené,“ filozofuje s tím, že jeho přínosem v Nových Hradech je kromě vědy i to, že v prostorách ústavu nedávno prošla rekonstrukcí restaurace, která slouží veřejnosti. Okolní zámecký park ve vlastnictví Akademie věd otevřel lidem už dávno.
Chtěl provozovat vědu v lesích
Ettrich se smíchem přiznává, že příhraniční oblast jižních Čech si ho vlastně přitáhla sama. „Přijel jsem sem v roce 2001 na nějakou konferenci. Manželka čekala syna Jakuba a my se plánovali někde usadit. Tvrdím, že děti by měly vyrůstat v jedné kultuře. Měl jsem nabídku na univerzitu v německém Regensburgu, ale když jsem tady poznal partu šílenců, co provozují vědu málem v lesích, chtěl jsem být u toho,“ dodává. Okouzlilo ho nejen panorama města na kopci, ale i okolní příroda. Nastoupil sem před 13 lety, pátým rokem týmu více než padesáti lidí šéfuje.
Oba tušíme, že vysvětlit podstatu jeho bádání laikům bez potřebných znalostí chemie a biologie rozhodně nebude jednoduché. „Představte si, že lidské tělo má stavební kameny, tedy kosti, datové úložiště, což je vlastně DNA, a pak takové malé nanostroje, to jsou vlastně bílkoviny. Ty v našem těle dělají všechnu práci. My se snažíme porozumět tomu, jak spolu interreagují,“ říká s tím, že buňka není vlastně prázdný prostor. Jsou v ní různé bílkoviny, které si, stejně jako lidi ve městě, předávají vzkazy či povely. Třeba, že je někde ucpaná silnice a musí se jet jinou cestou.
Informace z vědeckého pracoviště v Nových Hradech jsou velmi důležité například pro vývoj léků. „V jednom projektu jsme sledovali a v roce 2003 publikovali, že funkční jednotka nějakého klíčového dopravního proteinu v lidském séru je dimerická. Tu strukturu jsme popsali a nedávno jsme zaregistrovali, že na základě těchto zjištění probíhají ve Velké Británii klinické testy na léčbu srpkové anémie, tedy choroby projevující se zborcením červených krvinek,“ snaží se objasnit jeden z výstupů.
V roce 2008 zase popsali společně s několika pracovišti v Německu, Švýcarsku a Spojených státech strukturu proteinového komplexu, kterým se bakterie přizpůsobí svému okolí, a dokáže se tak bránit proti například antibiotikům. Tyto informace přinesli v prestižním vědeckém časopise Nature Structural & Molecular Biology jako první na světě. Profesor Ettrich ale skromně konstatuje, že je to jen jeden maličký kamínek do mozaiky výzkumu, na jejímž konci jednou možná bude konkrétní lék.
Jeho dům pochází ze 16. století
O způsobech bádání, biofyzikálních metodách a výzkumu by určitě dokázal mluvit dlouhé hodiny. Ostatně, přednáší i studentům Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity či na různých světových sympoziích. Stejně nadšeně mě ale seznamuje s historií svého domu, který si v roce 1580 nechal postavit místní řezník.
„Na zahradě máme kus hradební zdi a v ní okno. Když totiž tudy táhlo vojsko proti Napoleonovi, postavili důstojníkům domeček a tu zeď prolomili. To by už dnes památkáři nepovolili,“ míní.
Vyhovuje mu, že od domu má do práce jen pár minut chůze. Zároveň ale přiznává, že bádání i šéfování mu moc volného času neposkytuje. Ale při výletech s rodinou rád dětem objasňuje historické souvislosti. „Jsem zvyklý z vědy hledat důvody a příčiny. Víte například, že stromořadí u silnic vyrostla kvůli královskému nařízení, že vojáci při přesunech po silnicích musí mít stín?“
Sám přiznává, že jeho vždycky fascinovaly souvislosti v tom, jak funguje život. Laická vysvětlení mu nestačila. To ho přivedlo nejprve ke studiu chemie a pak biofyziky. „Nechtěl jsem vyvíjet nové plasty, mě třeba bavilo zjišťovat, jak pracují ty nejmenší částečky v našich játrech,“ vzpomíná. Při studiích v Praze poznal svoji ženu Olgu.
Potkali se „pod koněm“ na Václavském náměstí. „Byla to láska na první pohled. Přesně na tom místě jsem ji pak překvapil i žádostí o ruku,“ směje se. Oba jsou vědci, šéfem „domácí laboratoře“ je ale prý paní Olga.
