Chcete důkaz, že s vrcholovým sportem se dá začít až v 17 letech? Devětapadesátiletý Václav Vochoska jedním takovým je. Právě v tomhle věku tenkrát usedl do lodě na třeboňském rybníku Svět. O čtyři roky později měl doma stříbro z mistrovství světa, bronz z olympiády v Montrealu a navíc titul zasloužilého mistra sportu. Během kariéry přidal ještě další medaile: olympijský bronz i další stříbro a bronz ze světových mistrovství.
Tvrdí, že naskočil do závodění v ideálním věku. „Dneska děti začínají málem už ve školce. Znám řadu případů, kdy opravdu nadějní veslaři z juniorské reprezentace v 17 letech končí, protože jsou vyhořelí, chybí jim motivace pro vítězství,“ vysvětluje Václav Vochoska.
Václav Vochoska (59 let)Rodák z Břilic u Třeboně začal s veslováním v 17 letech. Během dvanáctileté sportovní kariéry získal dvě bronzové medaile na olympiádách, další tři stříbrné a jednu bronzovou na mistrovstvích světa. Jezdil v párové čtyřce i na dvojskifu. Od roku 1985 byl vedoucím trenérem tréninkového střediska mládeže v Třeboni. Už 23 let působí jako poradce u obchodní rakouské firmy. S manželkou Marií, fyzioterapeutkou, mají dceru Markétu (35) a syna Václava (33). |
Od roku 1985 vedl tréninkové středisko mládeže v třeboňské loděnici. Patřilo k nejúspěšnějším v republice. Vzpomíná, jak si navěsil na krk medaile a obcházel třeboňské školy, aby děti nalákal. „Měl jsem sice v kapse diplom z fakulty tělesné výchovy, nově otevřenou loděnici, ale žádné závodníky. Na první trénink jich přišlo tolik, že jsem se až vyděsil,“ popisuje.
On jako budoucí strojní zámečník rozhodně o žádné závodnické kariéře nesnil. Byl kluk z hospodářství, musel pomáhat a na nic jiného mu čas nezbyl.
Vysokého urostlého blonďáka, který o přestávkách kouřil před dílnou, si ale všiml jeho spolupracovník, trenér veslařů, a donutil ho, aby přišel odpoledne na hráz třeboňského rybníka Svět. „Z ostrůvku pro mě přijeli lodičkou, pak posadili do skifu, já hned vypadl a mokrou krabičku cigaret rovnou vyhodil. Trenér mi tenkrát řekl, že mě naučí veslovat a já pak už budu jen vyhrávat,“ říká s tím, že těm slovům opravdu věřil.
Následující roky daly trenérovi za pravdu. Václav Vochoska odešel na vojnu do Dukly a na jih Čech už jezdil jen ukazovat medaile. „Na uniformě mi taky stále přibývaly hvězdičky. Do civilu jsem dokonce odcházel s hodností majora. Ministr obrany nám za úspěchy poděkoval a místo peněz přidal hvězdu. Těch bylo na vojně vždycky dost,“ připomíná se smíchem.
I když byl reprezentant, neminul ho měsíční základní výcvik, při němž zažil i šikanu. Například při klikách musel zuby sbírat ze země dopis od budoucí manželky.
Manželku Marii znal od mládí
Kamarádi si ho vždycky dobírali, že se oženil účelově. Žena totiž pracovala jako fyzioterapeutka v třeboňských lázních, a rehabilitaci tak mohl mít prý zadarmo i doma. „Nevyvracel jsem jim to, ale pravda je, že s Marií jsme se znali už jako děti. Jsme spolu od roku 1978 a pořád rádi jezdíme na společné dovolené,“ poznamenává.
Jeho žena sedí při rozhovoru v budějovických Masných krámech vedle něj a usmívá se. Jen občas vtipnou poznámkou doplní jeho povídání. Například když Vochoska líčí, jak trénoval dceru Markétu a syna Václava, prozradí, že i když patřili k juniorské špičce, doma moc chvály neslyšeli.
„Víte, že já mám vlastně medaile z olympiád tři? Dvě bronzové a jednu, která se narodila přesně devět měsíců poté, co ženu, ověšenou spoustou povolovacích kartiček ke vstupu a doprovázenou vojákem se samopalem, pustili do moskevské olympijské vesnice. Její návštěva byla moje jediné přání, když se nás tehdy po zisku bronzu šéf ČSTV Himl ptal, co bychom chtěli,“ vzpomíná.
Těšil se i na hry v Los Angeles v roce 1984, ale vinou politického rozhodnutí na ní československá výprava nebyla.
DotazníkCo vám udělalo v poslední době největší radost? Když předseda Senátu přijal sportovce, mezi nimiž jsem byl i já, a omluvil se po 40 letech za to, že nás tenkrát nepustili na olympiádu v Los Angeles. Co vás naopak zase naštvalo? Sousedské vztahy. Když to srovnávám s Rakouskem, čím dál víc zjišťuju, že některé věci dobíháme strašně pomalu. A když se chci naštvat totálně, tak si prostě jen pustím zprávy. Co vás v nejbližším období čeká? Dcera Markéta láká, abychom za ní přiletěli do Ameriky. A když už se vypravíme takovou dálku, tak tam chceme chvíli zůstat. Navíc jsme letos hodně dovolenkovali, ale práci ve svém zaměstnání stejně udělat musím. Proto teď musím přidat pořádně plyn. |
„Můj parťák Zdeněk Pecka skončil s reprezentací okamžitě, já až o rok později. Poslední kapkou byla návštěva třídní schůzky, kde jsem se dozvěděl, že i prvňáčci, což byla naše dcera, se budou učit na směny. Tak jsme opustili panelákový byt na Jižním Městě a vrátili se do Břilic u Třeboně.“
Naštěstí mohl naskočit rovnou do otevíraného tréninkového střediska mládeže. Vydržel v něm až do jeho zrušení po roce 1991.
„Byl jsem Ferda mravenec, práce všeho druhu. Dopoledne opravoval lodě, vyráběl činky, odpoledne se na mě sesypal hrozen dětí a šli jsme na vodu. Po revoluci za mnou jezdil známý z Rakouska, který měl nedaleko hranic obchodní firmu. Obdivoval moje nasazení a lanařil na vidinu desetinásobného výdělku. Když středisko skončilo, nebylo co řešit,“ dodává Vochoska s tím, že už 23 let dojíždí každé ráno 35 minut autem do práce přes hranice.
Dcera se polila vodou a tvrdila, že je zahřátá
Mladé závodníky však tenkrát přes palubu nehodil. Na skifu už tehdy jezdily i jeho děti. I proto odpoledne mířil po práci rovnou do loděnice. „Mobily nebyly, měli jsme vše rozpočítané na minuty. Chtěl jsem, aby se například Markéta před mým příjezdem rozjezdila na vodě a patřičně zahřátá mohla začít trénovat. Pak mi přiznala, že často se rychle polila vodou a tvrdila, že už má úvod za sebou.“
Markéta i Václav z juniorské reprezentace odešli díky sportovním stipendiím studovat do Ameriky a oba tam mají i své kariéry. „Řekli jsme si se ženou, že jsme jim dali všechno, co bylo třeba, a že si začneme užívat. Takže když nám dali za jeden po revoluci vrácený pozemek půl milionu korun, dva měsíce jsme cestovali po světě. Pracuju jen od pondělí do čtvrtka, máme tedy k dispozici tři dny na výlety po Čechách i Rakousku. Chodíme po horách a řídíme se heslem, že čím výš vylezeme, tím dál vidíme,“ přiznává se k životní filozofii.
Zatím ho neláká ani komunální politika. Už třikrát odmítl účast na kandidátkách nejrůznějších stran. „Nechci být jen nějakým koněm, který známým jménem vytáhne nahoru ty další a pak si půjde svou cestou. Vadí mi žabomyší války, při nichž se mává stranickými prapory, a nakonec chodník zůstane neopravený. Ale neříkám, že za čtyři roky se do toho taky nevložím,“ směje se s tím, že není jeho stylem kritizovat od hospodského stolu. „Když něco dělám, tak pořádně.“
