„V současné době se situace zase lepší, není ale jasné, zda nám bude dopřáno vrátit se na úroveň vztahů tak, jak byly nastavené předtím, než romantická hnutí zrodila nacionalismus. Nikdo totiž neví, zda s tak dlouhým obdobím míru, jaké zažila má generace, může počítat i generace nadcházející. V neklidné době, která se chystá, mohou být přitom Němci našimi hlavními spojenci,“ říká 63letý historik Prachatického muzea František Kubů.
Vloni byla dvakrát plně obsazená přednáška o odsunu Němců z Prachaticka v roce 1946. Překvapilo vás to?
Překvapily mě na tom hned dvě věci. Tou první byl opravdu velký zájem mezi lidmi. Je jasné, že to téma je stále živé. Už v minulosti jsme ale podobné přednášky pořádali a měly jinou atmosféru. Lidé se při nich hádali, napadali. Tentokrát už se opravdu diskutovalo. I proto jsme se rozhodli, že česko-německým vztahům věnujeme celý cyklus přednášek.
Jde vám i o jakousi formu osvěty?
Pro řadu lidí budou jistá fakta novinkami. Hned na začátku se jim třeba připomene, že na našem území byli Germáni dříve než Slované. Pak bude následovat příchod Slovanů, dějiny středověku, vztahy v období husitství a tak dále, až do dnešních dní. Mám pocit, že většina lidí nemá v problematice našeho vzájemného soužití jasno a situaci hodnotí na základě různých předsudků. Mezi lidmi jsou navíc stále pamětníci toho, co se dělo v minulém století. Po nich je těžké chtít, aby se na věc dívali s odstupem. Pokud ale osvětu vzdáme, nikdy na věc nemůžeme nahlédnout tak, jak vyžaduje.
Téma Benešových dekretů například dost ovlivnilo i prezidentské volby.
I tak ale doufám, že tyhle pocity slábnou. Faktem je, že se do toho promítá i odcházení generace, které se to týkalo ještě osobně. Mnohé opravdu zapříčiňuje nevědomost. V lidech se tak nějak vzpříčil pocit, že Němci a Češi jsou etnika, která byla vždy proti sobě a často na kordy. Tohle ale vážně není pravda. Za téměř jeden a půl tisíce let společného bytí ve středoevropském prostoru se nejdelší období nesla ve znamení poklidného soužití, ovšem v mantinelech tehdejší doby. Od středověku nemůžeme očekávat, že byl klid a mír. V tehdejších poměrech to ale bylo soužití velmi často prospěšné oběma stranám.
Kdy se to začalo měnit?
Počátky této změny musíme hledat na počátku 19. století, kdy se pod vlivem romantismu začal rozvíjet nacionalismus. A dovršením tohoto neblahého vývoje byla doba po druhé světové válce, kdy jsme se z multietnického státu stali v podstatě státem s jediným etnikem. Jsem přesvědčený o tom, že nám to ublížilo. Síla našeho regionu za Rakouska-Uherska a v období první republiky mimo jiné pramenila i ze společného soužití Čechů, Němců a Židů. Každé to etnikum má své klady i zápory, dohromady ale tvořila sílu, kterou jsme později ztratili. Jedno etnikum Němci vyvraždili, to druhé jsme sami vyhnali za hranice. Vrátit se před tyto bolestné chvíle už není možné, věřím ale tomu, že je možné nějaké rány zahojit.
Vaším osobním hlavním badatelským tématem je Zlatá stezka, která je přímo symbolem česko-německé spolupráce. Vnímáte tedy téma také osobně?
Zlatá stezka se stala mým osudem po roce 1989. Dříve to ani nebylo možné. Německem a německou minulostí se však zabývám již od mládí. Pocházím z Mariánských Lázní, což je z hlediska česko-německých vztahů podobná oblast jako Pošumaví. Profesně se zaměřuji také na německé středověké dějiny a sám vidím, že Češi nemají moc ponětí o tom, co se u sousedů dělo a co je utvářelo. Němci si také prošli svým. Málo známý je třeba fakt, že byli po několik staletí v podstatě fackovacími panáky Evropy. V době, kdy bylo Německo roztříštěno na mnoho malinkých státečků a nebylo schopno se sjednotit, bylo prostorem, z něhož trhaly okolní velmoci, co mohly. Francie, Anglie, habsburská monarchie, ale i Švédové nebo Dánové. Byla to pro Němce velmi smutná doba. My je máme v povědomí jen jako dobyvatele.
To je tedy v podstatě jen záležitost posledního století?
Silní byli v raném a vrcholném středověku, ale jejich současný obraz v očích ostatního světa se začal utvářet až od roku 1871, kdy se Německo sjednotilo. A i to, co se dělo potom, mělo své důvody.
Cítili se nedoceněni?
Jako velký národ přišli k dělení světa pozdě a domnívali se, že jejich ambice nejsou naplněny. Proto se to snažili rychle dohnat. Starší velmoci jim to samozřejmě nechtěly dovolit. A z toho vznikly všechny ty karamboly.
Minulé století se výrazně podepsalo na proměně Šumavy. Jakou roli hráli Němci při jejím utváření?
Obě ta etnika jsou mentálně trochu jiná. Podobu Šumavy před rokem 1946 jednoznačně výrazně ovlivnilo jejich společné působení. Němci byli schopni žít i ve vysokých nehostinných polohách, kam se Čechům nechtělo. Zatímco vysokou Šumavu tak ovlivnili více Němci, Čechům patřila většina Pošumaví. Následky odsunu Němců proto vidíme dodnes. Místa, kde žili, zůstala neosídlená a vývoj byl násilně přerušený.
Jak na tom byly Prachatice?
Tady to bylo zhruba půl napůl, soužití podle mě fungovalo celkem dobře až zhruba do doby přelomu 19. a 20. století. To se začínalo soupeřit stejně jako ve zbytku Českého království a později československé republiky, zpočátku ale mírově.
Zajímá mě začátek toho soupeření, kořen zla. Z čeho vyrostl?
Z osvícenství a romantismu a z takzvaného probouzení národů. Jedním z trendů byl návrat ke své kultuře, jazyku a obrození. Do té doby to nehrálo takovou roli. V období romantismu se probudili Němci. Napoleon je úplně převálcoval a v nich se vzedmula touha po osvobození a nalezení vlastní síly. Tohle přeskočilo k nám. Je paradox, že čeští obrozenci se inspirovali německým vývojem a že někteří z nich mají vlastně německé kořeny. Řada z nich byli počeštění Němci, idea našeho obrození přišla od nich. A obrodili nás tak, až jsme se proti nim začali ostře vymezovat. Jasný příklad jsou zakladatelé Sokola Tyrš a Fügner, to byli přece oba Němci.
A pak už to šlo z kopce.
Samozřejmě, vytvoření silného Německa bylo záchytným bodem pro Němce i na našem území. Přišla 1. světová válka, po níž se ostatní národy s Němci vypořádaly dost nešetrně, což vyústilo v 2. světovou válku. Pod jejím vlivem se dotvořila nedůvěra, v některých případech hraničící až s nenávistí, prostě vzájemný vztah, jak jej mnozí z nás pociťují dodnes. Paradox ale je, že za to z velké části může tehdy nepočetná skupinka intelektuálů, kteří toužili po národním obrození. A pobláznili celou Evropu.
Jak se s tím vypořádat do budoucna?
Problém je, že z minulosti stále přežívající styl výuky nám vlastně sugeruje, že to tak bylo vždycky. Je to přitom anomálie a já věřím, že pokud budeme mít dostatek času, dokážeme se s ní vyrovnat a přemostit ji. Situace se postupně lepší, Němci se už začínají učit česky...
Jenže atmosféra v Evropě pořádně houstne. Řeší se migrace z válkou zbídačených zemí, Rusko už zase upírá pozornost naším směrem. Jak se díváte do budoucna z pozice člověka, který má tak velký přehled v historii?
Když se občas sejdeme s archeology a historiky, přirovnáváme dnešní dobu k období stěhování národů. V té době tisíc let existovala Římská říše, která se vnitřně začala rozpadat. V tu chvíli na ni začali dotírat lidé, kterým se říkalo barbaři. Evropská unie je vlastně seskupení států, které z dost malicherných důvodů vnitřně také slábne a není schopno si uvědomit, že stojí před velkou zkouškou, před níž musí být jednotné. My Češi v tom, bohužel, hrajeme svou smutnou roli. Rusové přitom mají snahu vrátit se na území svého bývalého vlivu, na silném vzestupu jsou i Číňané. Naším zájmem by teď jednoznačně mělo být přimknout se k Německu a dalším státům Evropské unie, třeba i za cenu některých ústupků. Protože k čemu nám krátkodobě budou třeba i lepší podmínky, pokud znovu ztratíme svobodu?
