Zájem o sirky ho přivedl i ke zkoumání historie, mimo jiné Českých Budějovic, které se řadily k prvním místům s výrobou sirek v Rakousku-Uhersku. Na příští rok chystá samostatnou výstavu ve vědecké knihovně.
Kdy byla filumenie, tedy sběratelství zápalkových nálepek, u nás na vrcholu?
Dá se říci, že tak od padesátých let minulého století. Jen na Budějovicku měl klub na 150 členů. Měli jsme klubovnu v dnešním Kulturním domě Slavie, vydávali jsme vlastní časopis, ostatně ten letos vychází už 51. rokem. Ze Slavie muselo odejít po privatizaci Parku kultury a oddechu víc zájmových spolků. Tím sběratelství začínalo skomírat. Zůstalo nás posledních dvanáct, scházíme se po bytech.
Sbírat nálepky jste začal jako malý kluk. Bylo těžké je tehdy shánět?
Byly dobře dostupné. Dokonce to byl bonus při sběru starého papíru. Ve sběrně vám dali za papír nejen peníze, ale i potvrzenku, kterou jsme odevzdali v kroužku filumenistů. Za sběr v hodnotě čtyřiceti korun jsme dostali veškeré nálepky, které ten rok v Československu vyšly.
Jaromír Jindra (66 let)Novinář a spisovatel, autor osmi románů, tří s historickou tematikou, další dva rukopisy čekají na vydání. Napsal více než stovku odborných publikací o zápalkových nálepkách a sirkařství, mimo jiné sestavil Filumenistickou encyklopedii. Přispívá do časopisů o filumenii v Česku a na Slovensku. Patří mezi špičky tohoto sběratelství v Česku. Vlastní na 100 tisíc zápalkových nálepek z celého světa, což je největší sbírka na jihu Čech. |
A jak jste se dostávali k zahraničním nálepkám?
Přes korespondenci, což trvá dodnes. V současné době jsem v kontaktu s kolegy v Lucembursku, Belgii a v Rusku.
Z jakého roku je vaše nejstarší nálepka?
Z roku 1847, což je doba, kdy se u nás nálepky začaly poprvé objevovat. První zápalky se prodávaly ve formě svazků převázaných motouzem, nálepku neměly. Tak vypadaly třeba první sirky ze Sušice. Obsahovaly bílý fosfor a chytly o všechno. Bohužel, byly jedovaté. Při pátrání po jejich historii jsem narazil na spoustu případů sebevražd, kdy si lidé hlavičky sirek seškrabali a vypili je rozpuštěné ve vodě, nebo v mléce. Právě proto se později začaly dělat bezpečnostní zápalky, jejichž základem byl nejedovatý červený fosfor. Mimochodem, tyhle „švédské zápalky“ se vůbec poprvé na světě vyráběly od roku 1850 ve Zlaté Koruně.
Ve svých publikacích sledujete vznik a zánik českobudějovického sirkárenství. Jak se vyvíjelo?
Tady fungovaly sirkárny tři, i když jen ve dvou objektech. První byla naproti bývalé vojenské nemocnici. Z obrovského areálu se šesti budovami přežila jediná. V roce 1847 ji otevřel Jakub Theusinger. Už po roce ji převzal velký podnikatel v sirkárenství Alfred M. Pollak z Vídně, původem ze Všeradic, a provozoval ji do roku 1898. V roce 1900 se sem přestěhoval Daniel Michael Roth ze Zlaté Koruny, který tu vyráběl sirky do roku 1927. V lokalitě při Rudolfovské ulici pak vznikla v roce 1908 Česká akciová sirkárna. Vyráběla hlavně na export. Dnes ji připomíná ulice U Sirkárny. Tuto výrobu uzavřela akciovka Solo Praha v roce 1933.
Sirkárny prosperovaly a zaměstnávaly hodně lidí. Co stálo za jejich koncem?
Spolu s modernizací sirkáren docházelo v oboru k nadvýrobě, která vyřazovala menší společnosti. V roce 1933 za hospodářské krize tak došlo i na sirkárnu v Budějovicích. Od té doby v Československu zůstaly v provozu jen podniky v Sušici a Lipníku nad Bečvou, které se po roce 1945 staly národními podniky. Jako poslední česká sirkárna bylo uzavřeno světoznámé Solo v Sušici v roce 2009.
Odkud máme zápalky dnes a jak je to s nálepkami?
Na náš trh přicházejí zápalky vyrobené v Indii, Rumunsku nebo v Polsku. Na jejich krabičkách se opakují nálepky s ochrannými známkami Solo, tedy s kresbami klíče, nůžek a podobně. Jednotlivá vydání se vzájemně liší textovými údaji a jejich úpravou na spodní straně, takže je stále co sbírat. Ale ty krásné nálepky to už nejsou.
Není trochu potupné sbírat výrobní informace proti tomu, jak vypadaly nálepky ze začátku 20. století, kdy je navrhovali přední výtvarníci?
V padesátých a šedesátých letech vycházely krásné série s motivy rostlin, zvířat, hradů a zámků nebo lidového umění. Tehdy se na jejich vydávání podílelo ministerstvo kultury. Za monarchie, stejně jako za první republiky, spotřebitelé kupovali takzvané prospěchové známky. Byly to zápalky opatřené nálepkami, jež sloužily jako reklama různých spolků nebo profesních sdružení. Železničářů, hasičů, matice školské nebo třeba sociálních či křesťanských demokratů. Ti všichni dostávali jako podporu na činnost čtyři procenta z prodejní ceny. A pro ně bylo ctí a samozřejmostí používat výhradně zápalky s příslušnou tematikou. Podobnou ctí bylo pro obyvatele Budějovic třeba zvelebování města. Na meteorologický sloup s uměleckou výzdobou u hlavní pošty se vybíralo mezi Budějovičáky podobně jako kdysi na Národní divadlo. Dneska o takovém nadšení vyprávějí jen staré zápalkové nálepky.
