V celkem 35 věznicích jsou na ředitelském místě čtyři ženy. Jednou z nich je právě Martina Štanglovičová, která je v civilu především mámou šestnáctiměsíčního Milánka. Tvrdí, že před dvěma roky ani náhodou netušila, jak se změní její životní priority.
Martina ŠtanglovičováPůvodně zamířila z rodné Příbrami do Vězeňské služby maximálně na rok, letos je tam přitom čtyřicetiletá Martina Štanglovičová už 21. rokem. Šest let je ředitelkou českobudějovické vazební věznice. Vystudovala nejprve ekonomickou školu a následně speciální pedagogiku. Začínala kdysi na postu dozorkyně v Praze-Ruzyni, poté se stala šéfkou oddělení výkonu trestu pro ženy v Řepích. Čtyři roky byla metodikem pro výkon vazby a trestu na generálním ředitelství, pak vyhrála výběrové řízení v Českých Budějovicích. Je svobodná, s partnerem Milanem (45) má šestnáctiměsíčního syna. Péče o něj vytlačila do pozadí většinu jejích sportovních koníčků. |
"Vracívala jsem se z práce nejdřív kolem šesté večer, teď se snažím, abych už v pozdním odpoledni byla co nejvíc se synem," vysvětluje. Služební zákon totiž není příliš nakloněn představám matek, které chtějí být s dítětem doma co nejdéle.
Každé ráno proto už zase půl roku sedá na kolo a jede do práce, kde se z mámy mění v šéfku s 250 podřízenými a téměř třemi stovkami míst pro odsouzené i vazebně stíhané.
S úsměvem konstatuje, že za její profesní zaměření může náhoda. Když se devatenáctiletá Martina rozhodla po absolvování ekonomické školy postavit především finančně na vlastní nohy a odejít z Příbrami do Prahy, zjistila, že bez zajištěného ubytování to rozhodně nepůjde. Hledala tak dlouho, až narazila na inzerát Vězeňské služby.
Opustila proto místo v reklamní a realitní agentuře a sbalila si kufry. "Nastoupila jsem do vazební věznice v Praze-Ruzyni jako běžná dozorkyně a začala bydlet na ubytovně. Díky ekonomickému vzdělání se specializací na obor organizace administrativy jsem dostala šanci brzy zastupovat asistentku svých nadřízených, a protože jsem byla v centru dění, nasávala jsem informace jako houba," vzpomíná Štanglovičová na své začátky.
Přiznává, že původně počítala s tím, že po roce až dvou si najde jinou práci, ale pak zjistila, že ji tahle baví. Začala proto studovat na vysoké škole speciální pedagogiku. Nejprve se stala sociální pracovnicí, pak pedagogem, který připravuje programy a garantuje odborné zacházení s vězněnými osobami.
"Když se objevila možnost jít šéfovat oddělení výkonu trestu v pražských Řepích, neváhala jsem. Byla to jakási výkladní skříň moderního vězeňství, kde odsouzené ženy pečovaly společně s řádovými sestrami boromejkami o nemocné a mohly pak získat do civilního života osvědčení o ošetřovatelském kurzu. Tenkrát mi bylo 26 let," dodává o téhle důležité zkušenosti.
Zapomněla na soukromý život
Když její funkci tabulkově zrušili a znovu se stala chodbovou dozorkyní, začala se nejprve rozhlížet po jiném místě, klidně i v civilním sektoru. Pak se však rozhodla, že využije vše, co se naučila, a s drzostí mládí se přihlásila do výběrového řízení na místo ředitele ruzyňské vazební věznice. "Už tenkrát jsem razila heslo, že co mě nezabije, to mě jen posílí," přiznává.
Sice ji nevybrali, ale nabídli jí post metodika pro výkon vazby a trestu na generálním ředitelství. Na kariérním žebříčku tak postoupila zase o příčku výš a čtyři roky jezdila po všech republikových vězeňských zařízeních.
"Ve chvíli, kdy se objevila nabídka volného místa na šéfa českobudějovické vazební věznice, jsem měla zaplacený jazykový kurz v Londýně. Tak jsem si řekla, že mi to není souzené. Ale České Budějovice i celé jižní Čechy jsem si zamilovala, už když jsem jezdila Vltavu. A ve druhém kole to vyšlo," říká energická žena. Stala se tak ve 34 letech nejmladší ředitelkou věznice v republice. V současné době jsou v českých věznicích na šéfovských postech další tři ženy.
Jak ale dnes Martina Štanglovičová uznává, zapomněla tehdy zcela žít soukromým životem. Naplno se vrhla do práce s cílem, že by mohla v rámci zákonných možností změnit určité věci, které se jí nelíbily a které jako řadový zaměstnanec nemohla ovlivnit. Zkušeností měla dost.
"Ráda bych byla garantem toho, že zákon a vyhlášky se budou dodržovat, a dělám pro to všechno. Tvrdím, že věznice je taková, jaký je její šéf. Od podřízených vyžaduji maximální výkon, ostatně i já takovou práci vždy odvádím," dodává s tím, že se nestydí jít po městě v uniformě a může se podívat každému do očí.
Pozor na koňování
Vadí jí, když někdo z jejích lidí nedodržuje pravidla. Doslova alergická je například na to, když se nezamknou nebo nezavřou dveře, které mají. "Tím ohrožuje bezpečnost všech ostatních. Je to jedna ze zásad, které jsou součástí celého komplexu nařízení. Pokud se nějaká poruší, je to, jako když se přetrhne řetízek," zdůvodňuje.
Problémů je podle ní ve věznici celá řada. Na jedné straně je nutné dodržovat práva vězňů, na straně druhé je zase třeba zabránit i průniku informací. Přiznává, že vězni mají snahu navazovat nedovolené kontakty pokřikováním přes okna. Nebo se snaží předávat si informace takzvaným koňováním.
"Třeba z novin si udělají tyčku s provázkem a papírkem na konci a rozhoupají je tak, aby je další mohli zachytit. A dělají to zrovna v době oběda, kdy dozorce, který jim v tom může zabránit, musí ostatním vězňům vydávat jídlo," prozrazuje.
Vzápětí dodává, že vítá snahu zlepšovat podmínky vazby i výkonu trestu a přibližovat je co nejvíce evropským normám. Avšak zatím na to chybí většinou finanční prostředky. I českobudějovická vazební věznice by si podle ní zasloužila řadu vylepšení.
Se smíchem mě odbývá, když se pídím po mediálně zajímavých odsouzených, kteří tady byli či jsou. "Kájínka jsem nezažila, je ale jisté, že pokus o útěk se mu nezdařil. Nechci zmiňovat další, to je naše vnitřní záležitost," dodává.
Je však ochotna se rozpovídat o tom, jak potkala po téměř 17 letech bývalého známého z Příbrami a právě s ním se rozhodla založit rodinu. "I když měl dvě dospívající děti, byl ochoten se mnou ten kopeček vyběhnout znovu. Jeho syn i dcera s námi dokonce začali žít, takže ačkoliv jsem pěkně dlouho šla životem sama, najednou nás bylo v bytě pět a pes navíc k tomu," naznačuje razantní změny, k nimž došlo. Jak vzápětí dodává, nelituje ani jediné z nich.
