V kůži rolbaře: největší nepřátelé jsou opilí lyžaři a krtci

  • 6
Málokterý lyžař tuší, jak je složité dobře připravit sjezdovku. Redaktor MF DNES se proto vypravil do Skiareálu Lipno, aby zjistil, co obnáší práce rolbaře.

 „Hlavně za jízdy neotevírejte dveře,“ říká rolbař Jan Lupták, když se škrábu do kabiny. „Protože to by se automaticky zapnula brzda a políbili bychom sklo,“ upozorňuje.

Hned si všímám spousty tlačítek, která jeho „kokpit“ má. Cíl rolby je jednoduchý - aby za ní zůstával „manšestr“. Tedy hezky upravený sníh, na kterém se lidem bude druhý den dobře lyžovat.

Ale není to vůbec tak jednoduché, jak to vypadá. Rolbař musí celému procesu velmi dobře rozumět, musí znát aktuální klimatické podmínky, složení sněhu.

A hlavně musí dávat pořád pozor. Samozřejmě i potmě, protože rolbařova směna začíná zhruba v půl páté. Končí před půlnocí, někdy i později.

„Dalo by se to přejet rychleji. Jenže když se na to moc šlape, fréza nestíhá a na kvalitě se to pak výrazně podepíše. Udělá se taková krupice,“ vysvětluje Lupták, když sjíždíme Jezerní sjezdovku.

Některé rolby mají klasický volant, tahle se ovládá dvěma páčkami a plynovým pedálem. Radlice se řídí joystickem, fréza se pak nastavuje na vedlejším pultu.

Tlačítek je tu opravdu velké množství. Rolbař neustále něco mačká a koriguje úhel sklopení radlice.

„Každý den je jiný. Ten systém je pořád stejný, ale neustále se nastavuje jiná hloubka frézy, přítlaky. Záleží na sněhu a klimatických podmínkách. Je to kumšt,“ popisuje.

Troubíme na běžkaře

Právě počasí je to, co úpravu sněhu nejvíc ovlivňuje. Různé podmínky vyžadují různé postupy. „Ideální je, když se to stihne urolbovat, ještě než klesne teplota pod nulu. Do rána to pak zamrzne, což je pro kvalitu nejlepší. Je potřeba minimálně osm hodin na zrání sněhu. Tím třeba trochu trpí Jezerní sjezdovka, protože je na ní noční lyžování,“ popisuje šestačtyřicetiletý rolbař.

Náhle se na již upravené části sjezdovky objevují dva běžkaři, kteří sjíždějí dolů směrem k parkovišti. Lupták na ně několikrát troubí a ukazuje jim, aby jeli mimo urolbovaný úsek. I tak běžkaři dlouhými obloučky rozjezdili půlku sjezdovky.

Lyžaři občas ale kromě ničení práce rolbařů i dost riskují. „Stává se nám, že někteří se nahoře po nočním lyžování posilňují alkoholem a pak jezdí potmě dolů. Když je jasno, tak se jim dá vyhnout. Za mlhy ale lyžař podvědomě jede ke světlu. Jenže to světlo je moje rolba,“ říká Lupták, když vyjíždíme na vrchol nejprudší sjezdovky areálu se jménem Střecha. Ačkoli je značená červenou barvou, z kabiny rolby vypadá dvakrát prudší než z pohledu lyžaře.

„Když jsou tu ledové plotny, musí se opatrně. Pásy mají sice hroty, ale udržet vás to nemusí. Člověk musí mít připravenou radlici, aby ji hned zapíchnul, kdyby to začalo ujíždět. Pak můžete totiž trefit sněžné dělo,“ upozorňuje.

Ročně Lupták s rolbou najede asi tři tisíce kilometrů. Nejsložitější je začátek sezony, kdy se zasněžuje a dělá se základ. To se musí udělat velmi pečlivě. Několik dní pak musí první sníh vyzrát.

„Je třeba to pořádně roztáhnout. Když tam zůstanou hrby, pak už se to jen velmi těžko srovnává,“ podotýká. Opatrně se také musí jezdit s rolbou mimo sníh. Pásy se mohou poničit. Navíc hlína se nesmí dostat na sjezdovku. „I když se to zahrne sněhem, tak fréza to pak roztáhne. Jakmile na tmavou hlínu začne svítit sluníčko, sníh okolo odtává hrozně rychle,“ popisuje.

Největším nepřítelem v tomto ohledu je ale krtek. Respektive krtiny. Ty nemusí být pod sněhem vidět, a když se frézou zajede moc hluboko, hlína se rozhrne na několika metrech.

A co dělá rolbař od jara do podzimu? S trochou nadsázky se dá říct, že všechno. „Děláme údržbáře lanovek a techniky. Do toho v akvaparku dělám plavčíka. Zároveň máme na starost kemp, sekáme pláže a děláme všechno, co je potřeba,“ dodává.