Na prknech Jihočeského divadla mohou diváci vídat Danu Verzichovou v nejrůznějších rolích už deset let. Největší popularitu ale získala coby vypočítavá sekretářka Daniela v televizním seriálu Ordinace v Růžové zahradě.
Za honorář za tuto roli si také pořídila nové okapy na svůj domek v Českých Budějovicích. „Stále mám sice své kořeny v rodné Praze, jezdím tam za rodiči i prací, ale když jsem v přecpaném metru, toužím, abych už byla zpátky doma na jihu Čech,“ vysvětluje herečka.
Přitom stačilo málo a byla by možná bioložkou, nebo by se věnovala matematice. Oba předměty ji totiž ve škole nejvíc bavily. „Jenže jako dítě jsem také dělala moderní gymnastiku a tehdy jsem si při muzikálovém konkurzu vyzkoušela, jaké je to stát na jevišti. Moje první rolička byla dcera ředitele cirkusu ve hře Klaun, kde jsem ve Vinohradském divadle hrála s Bolkem Polívkou, Ladislavem Frejem a řadou dalších. Na jejich popud jsem se začala o herectví víc zajímat a zamířila do dramatického kroužku Dany Hlaváčové, kterou si jistě pamatujete jako jednu ze sester ve filmu Tři oříšky pro Popelku,“ vzpomíná Verzichová na své začátky.
I na radu své herecké „mámy“ zamířila po studiích na DAMU do Jihočeského divadla. A nelituje, protože za těch deset let si mohla zahrát podle svých slov nádherné role, které by ji možná v pražských divadlech minuly.
S maminkou procestovala Jižní Ameriku
Jak sama říká, nejvíce si odpočine při cestách po světě. S maminkou se v roce 2007 vydala na desetitýdenní cestu po Jižní Americe. Pět týdnů zase cestovala po Mexiku. Tvrdí, že právě cestování ji emočně nabíjí a čerpá z něj sílu ve chvílích, kdy ji nejvíc potřebuje.
„Každá role, kterou hrajete, vás tak trochu vysaje. Někdo si myslí, že si přijdeme odehrát večer představení do divadla a jinak máme volno. Každý den k tomu navíc tak čtyři hodiny intenzivně zkoušíme, točím i hlasové reklamy. Ještě občas jedu za prací do Prahy, takže jsem někdy fakt ráda, když si v noci sednu a jen koukám do stěny a pouštím si muziku,“ svěřuje se Verzichová.
Zvláště před premiérou nevaří, nežehlí, neuklízí a trápí se tím, jestli roli zvládne a nezapomene třeba text. „Na druhou stranu mám ale období, kdy se přistihnu, že pořád něco vařím, smýčím byt a organizuju další práce. Nejsem klasický domácí typ, ale třeba moje buchty nebo jehněčí jsou docela skvělé, takže už se těším, až budu vyvářet pro rodinu,“ plánuje.
Život u divadla je hodně nejistý
Hned dodává, že by ráda co nejdříve měla děti. „Nechci tohle rozhodnutí odkládat, protože řečeno s klasikem, tikot mých biologických hodin je už docela hlasitý.“
Kdyby jednou její dítě přišlo s tím, že se chce věnovat divadlu, asi by z toho příliš nadšená nebyla. „Je to takový nejistý život, hodně závislý na tom, jakou roli člověk dostane. Výborných herců je totiž mnohem víc než těch dobrých rolí. Těžko můžete přijít za režisérem a tvrdit, že chcete hrát právě tuhle hlavní postavu, protože na ni máte sílu. Navíc, divadlo je kolektivní záležitost a pro skvělý výsledek si musí sednout všichni dohromady,“ přiznává Verzichová.
Zatímco při čtení knížky prý často rychle usne, učení se textu je jiná věc.
„Obvykle si ho několikrát pročtu, ale nesnažím se přerodit hned v tu postavu. Čekám až na představu režiséra, protože ta může být odlišná od mojí. Ale pak ji začnu brát za svou a začíná se mnou žít,“ vysvětluje svůj přístup k rolím. Těší se i na zkoušení Dekameronu pro českokrumlovské otáčivé hlediště.
Doma na ni teď po večerním návratu z představení čekává Bruno Hubert Verzich, což je chameleon, kterého i s přiděleným jménem dostala od kamarádky.
„Nejradši má živé cvrčky. Je přítulný a rád mi běhá ve vlasech,“ říká s úsměvem Dana Verzichová. A pokud jí osud bude příznivě nakloněn, věří, že dlouho už nebude ve svém domě sama.
