Ačkoliv akciová společnost Sfinx stále funguje na stejném místě poblíž vlakového nádraží, se slavnou smaltovnou už nemá nic společného.
„Pronajímáme prostory, haly. Občas nám ještě někdo zavolá a ptá se po smaltovaném nádobí. Doporučím mu Belis v Novém Vrátě. Tam ještě smalt dělají,“ uvedl ředitel a předseda představenstva Sfinxu Petr Eliáš.
V době největšího rozkvětu v 80. letech minulého století pracovalo ve výrobě smaltovaného nádobí až 2 700 lidí. Rodinám nabízel nedostatkové benefity, jako jesle, školky a podnikové byty. Mnoho lidí tu pracovalo od vyučení až do důchodu.
„Vzpomínám na velkolepé oslavy sta let Sfinxu v roce 1994. Slavilo se tehdy několik dní v hotelu Gomel i na podnikovém rekreačním středisku v Kramolíně,“ říká Ludvík Diviš, který ve firmě pracoval od vojny a do důchodu odcházel jako šéf expedice v roce 2004.
Z výrobních hal putovaly do osmdesáti zemí světa pekáče a hrnce někdy roztodivných designů. Do Afriky třeba s dekorem pestrobarevných květů. A dokonce i obtisky znázorňující třešňovou větev s plody i květy zároveň.
O hrncích pro rozvojové mimoevropské státy zase panovaly legendy, že je místní používají jako vojenské přilby. Mezi doplňkové výrobky patřily třeba mačety pro Kubu.
Podle Eliáše má dnes akciovka jen sedm zaměstnanců, z toho čtyři na částečný úvazek. Její šéf si myslí, že pád firmy způsobil trh. Poslední roky fungovala se ztrátou. Zbavovala se majetku, rekreačního střediska na Lipně nebo letního dětského tábora.
„Zvýšení cen zboží neakceptoval začátkem roku 2005 hlavní německý odběratel. Způsobilo ho zdražení plechu,“ vysvětluje Eliáš.
Mnoho bývalých zaměstnanců si ale myslí, že krach zavinila špatná privatizace státního podniku po roce 1990. „Kdyby zůstala smaltovna státním podnikem, jako třeba Budvar, mohla vyrábět ještě dnes,“ uvažuje současný správce majetku Jiří Honza, který také věnoval Sfinxu celou produktivní kariéru.
Patnáct let prožil ve Sfinxu třeba současný poslanec a předseda KSČM Vojtěch Filip. Začínal jako podnikový právník, v posledních letech řídil obchod. „V létě 1988 jsme se změnili z národního na státní podnik. To znamenalo víc samostatnosti, nepodléhali jsme ministerstvu průmyslu. Vychovali jsme stovky pracovníků z Vietnamu a náš záměr při privatizaci byl zřídit pobočku v této zemi a odtud pokrývat zbožím východní Asii. Takový projekt ale neprošel,“ tvrdí Filip.
Kromě posledních kousků nádobí v domácnostech ukazuje hrnce a cedníky vyrobené ve Sfinxu rodinné Muzeum smaltu v Netvořicích na Benešovsku. Založila ho na statku sběratelka Jindra Šmídová. „Mám tu hlavně ručně malované nádobí. Navštěvují nás turisté a také lidé z Budějovicka, kterým historie smaltu hodně říká,“ poznamenala Jindra Šmídová.
