Příběh se smutným koncem připomíná hrob poblíž hlavního vchodu na píseckém Lesním hřbitově. Zemřel, protože byl Rom, stojí na pomníku Tibora Danihela. Také nápis Šoha na bisteras, česky Nikdy nezapomeneme.
Dnes si na tragédii ze září 1993 vzpomene z mladých lidí málokdo. Místo kolem lávky spojující břeh a ostrov na Otavě je zasypané žlutými listy stromů. Řeka tu teče klidně. Před dvaadvaceti lety zahnal dav maskovaných skinheadů do vody čtyři romské chlapce a nutil je plavat od jednoho břehu ke druhému. Tibor Danihel, kterému mělo být druhý den osmnáct, vysílení v chladné řece nepřežil.
„Bylo jich až šedesát z různých koutů republiky. Rozestavili se na obou březích. Měli baseballové pálky a nunčaky. Na vyděšené kluky křičeli, že konečně naučí cikány plavat,“ ukazuje na hladinu Otavy Matěj Šarközi. Po Tiborově smrti, když začal kolotoč vyšetřování a soudů, pomáhal pozůstalým a uklidňoval rozbouřenou atmosféru ve městě.
„Nejvíc si užila Tiborova matka. V soudní síni se jí skinheadi vysmívali. Zemřela pět let po Tiborovi, konečného rozsudku nad vrahy syna se nedožila,“ vzpomíná Šarközi.
Dodnes cítí nejenom on z celé kauzy divnou pachuť. V kuloárech se dokonce mluvilo, že spravedlnost je slepá, protože mezi útočníky byli synové prominentů a politiků. To se ale nikdy nepotvrdilo. Jisté je, že Písek dostal na mnoho let přízvisko rasistický.
Už na počátku vyšetřování bylo policii jasné, že bude problém identifikovat útočníky a ukázat na ty, kteří smrt zavinili. Útok se podobal lynči maskovaných pachatelů. Sledovali ho náhodní chodci, a dokonce rakouští hokejisté, kteří měli soustředění na přilehlém stadionu. Zpočátku se domnívali, že jde o nějakou hru nebo nácvik k připravovanému filmu.
Soudy měnily tresty
Po roce usedlo na lavici obžalovaných píseckého okresního soudu 18 mladíků, které žalobce vinil z trestných činů propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů. Dva z nich dostali podmíněné tresty. Po odvolání poškozené rodiny se případ vrátil zpět k policistům a nový státní zástupce obžaloval čtyři skiny.
Po výměně soudce i právního zástupce Danihelovy rodiny uložil v březnu 1997 písecký soud Jaroslavu Churáčkovi a Zdeňku Habichovi po 31 měsících vězení a Martinu Pomijemu a Milanu Bratovi dva roky vězení s podmíněným odkladem na pět let. Stejně trestal odvolací českobudějovický krajský soud.
„Senát neshledal znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy,“ zdůvodnil tehdy předseda senátu Jiří Trnka.
Vývoj kauzyÚtok skinheadů v Písku 24. září 1993. Po roce vyšetřování stanulo před okresním soudem osmnáct obžalovaných z rasových deliktů, utonutí Roma ohodnotili policisté a žalobce jako nešťastnou náhodu. Soud uložil dvěma mladíkům podmíněné tresty, poškození se odvolali. V roce 1995 vrátil krajský odvolací soud případ žalobci k došetření. Nová obžaloba vinila čtyři skiny z rasového násilí a vydírání. V březnu 1997 poslal krajský soud obžalované do vězení na dobu od 22 do 31 měsíců. Od vyšších trestů zachránilo dva z nich, že byli v té době mladiství. Obhájci napadených i poškození podali stížnost. V únoru 1998 překvalifikoval Nejvyšší soud trestný čin na vraždu. Táborský krajský soud uložil trojici skinů vězení od sedmi do osmi a půl roku nepodmíněně. Kvůli procesní chybě uznal odvolání obžalovaných Vrchní soud v Praze a v létě 1999 jim uložil nové tresty od šesti a půl roku do osmi let a tří měsíců. Nejvyšší trest dostal Jaroslav Churáček. V létě 2000 zprostil táborský krajský soud obžaloby původně stíhaného čtvrtého skina, pětadvacetiletého Milana Brata, protože chyběly důkazy, že se podílel na vraždě. |
Jednou z nejvýraznějších osobností byl od počátku kauzy zmocněnec poškozených Jakub Polák. Nestor anarchistického hnutí, squater a nositel Ceny Františka Kriegla za občanskou statečnost od počátku prosazoval obžalobu z rasové vraždy.
Jeho snahy podpořili nakonec ministři spravedlnosti Otakar Motejl a Vlasta Parkanová. Polák přesvědčoval mimo jiné svědky, aby vypovídali u soudu. Dokonce vyjel za některými do Rakouska, kde se setkal s hokejisty, kteří útok viděli.
Na popud Parkanové změnil Nejvyšší soud obžalobu na vraždu a pokus dalších tří vražd. Třem pachatelům pak uložil v červenci 1999 vrchní soud vězení od šesti a půl roku do osmi let a tří měsíců.
Posledního a nejstaršího ze čtveřice, v té době pětadvacetiletého Milana Brata, soud následujícího roku zprostil obžaloby, protože se neprokázalo, že se na útoku aktivně podílel. Bratovi, který byl v době útoku jako jediný plnoletý, přitom hrozilo 12 až 15 let vězení, případně výjimečný trest.
Skoro čtvrt století od události
Jak dnes vidí případ Písečáci? „Atmosféra ve městě se od té doby zlepšila. Posílili jsme v některých lokalitách hlídky strážníků, máme sociální program. Rasové nepokoje k nám byly tehdy importovány.
Teď našlo v naší průmyslové zóně práci dost dřívějších nezaměstnaných a hlavně množství cizinců a nedá se říci, že by kvůli tomu byly problémy,“ míní Luboš Průša, tehdejší tajemník městského úřadu, který je dnes členem rady města za hnutí Jihočeši 2012.
Podle sociální pracovnice Hany Šefránkové, která působí v domově pro neplatiče Naděje, rasové útoky vymizely, i když určité projevy xenofobie přetrvávají. „Lidé nadávají na příjemce sociálních dávek stejně jako v jiných městech, ale není to tak, že by z toho vznikaly výtržnosti,“ míní.
Matěj Šarközi pracuje pro společnost Člověk v tísni a pro probační a mediační službu. Domnívá se, že rasové předsudky stále jsou, i když teď spíše skryté.
„Například romská děvčata nemají problém se vstupem na diskotéky, ale chlapci ano. Česká společnost si vždycky hledala ve svých řadách nějaké domnělé nepřátele. Byli to Židé, Romové a nejnověji uprchlíci. Důležité je, aby měli lidé práci,“ myslí si Šarközi.
