Mistr sklář nabere skleněnou taveninu na ocelovou píšťalu, lehce do ní foukne a zatočí s ní. Potom vyválí základ budoucí misky v barevné skleněné drti.
Zákazník si totiž přeje originální výrobek s modrým nádechem. Píšťalu znovu ponoří do pece, kroutí s ní a upravuje roztavenou hmotu různými pomůckami. Než miska vznikne, je třeba provést ještě řadu úkonů, při nichž je třeba hlavní sklo udržovat na teplotě, která dovoluje taveninu tvarovat.
Spíše než cokoli jiného to laikovi připomene práci s těstem nebo plastelínou. Jenže tahle hmota, i když už přestane oranžově zářit, má stále stovky stupňů Celsia. A pec, kde se taví, sálá teplotou přes 1 100 stupňů.
V Anníně na Šumavě, kde sklářský mistr Jiří Kozel svou práci předvádí, se sklo naposledy vyrábělo před sedmdesáti lety. Zdejší sklárna, jejíž historie sahá až do roku 1796, totiž po roce 1948 fungovala jen jako brusírna.
Po roce 1989 byla privatizována, provoz byl omezen a v areálu se střídali různí nájemci. Až do doby, kdy slavnou sklárnu vydražil v roce 2012 Petr Švrčula ze Sušice. Zachránil brusičskou dílnu a s podporou rodiny se rozhodl, že tradice sklářské výroby musí v Anníně pokračovat.
„V současné době jsme jediná velká fungující sklárna na Šumavě. Podařilo se nám udržet broušení skla, vytvořili jsme muzeum, prodejnu vlastního sortimentu a začali pořádat akce pro návštěvníky. Letos jsme část areálu pronajali Jiřímu Kozlovi, který dříve působil ve Vimperku,“ popisuje Švrčula.
Pro zvědavce jsou dveře v annínské huti vždy otevřené. Ti, kteří tam zavítají, se nejprve mohou seznámit v prodejně se současnými výrobky. Ty vznikají z českého skla, které se do Annína zatím jen dováží, jeho ruční výzdoba už je ale dílem místních brusiček. Kromě broušení se při úpravě využívá třeba i metoda glavírování, některé výrobky se dále zdobí třeba i českými granáty.
„Při broušení používáme jednoduché vzory, které jsou dnes v oblibě. Pro glavírování výrobků si ale lidé kromě všelijakých nápisů vymýšlejí i zvláštní náměty, třeba pohádkové postavy,“ vysvětluje brusička Sylvie Majerová.
Další prostornou místnost za prodejnou zabírá expozice muzea. Hned při prvním letmém pohledu na vitríny plné propracovaných skleněných předmětů návštěvník vytuší, že annínská huť má historii opravdu bohatou.
Už od jejího otevření kašperskohorským měšťanem Augustinem Müllerem tam nepracovali jen skláři, ale také brusiči, rytci, malíři a pozlacovači. S místem je spojena řada proslulých skelmistrů. Zdobené křišťálové sklo tam vyráběl Paul Meyr, vrstveným barevným sklem proslula v éře Johanna Lötze v první polovině 19. století. V roce 1863 potom huť převzal Josef Eduard Schmid, který provoz zmodernizoval. Začala výroba luxusního křišťálového a barevného skla, úspěchy sklízelo také sklo stříbřené.
„Stříbrná vrstva se nejprve nanášela na povrch, později se ale ujaly výrobky s dvěma vrstvami skla a stříbrným nátěrem mezi nimi. Tohle řešení bránilo oxidaci stříbra,“ popisuje otec dnešního majitele Otakar Švrčula, který muzeem provází.
Příští rok chtějí plnou výrobu
Na konci 19. století sklárna za své výrobky získávala řadu ocenění na domácích i zahraničních výstavách. Později se výroba začala orientovat hlavně na broušené křišťálové sklo. Jeho éra trvala celé 20.století. V roce 1945 ale sklárnu postihlo znárodnění, po únoru 1948 se stala součástí podniku Šumavské sklárny a zdejší pec byla vyhašena.
V současné době se ale zdá, že annínskou sklárnu nemusí potkat osud dalších proslulých šumavských podniků, jejichž sláva zmizela za restitučních tahanic a dnes z ní zbývají jen ruiny. Svou výrobu sem přesunul Jiří Kozel, známý nejen tím, že jeho výrobky používá i norský král nebo český prezident, ale i výrobou replik číší z druhé poloviny 18. století, kterými vytvořil věhlas vimperského sklářství Michal Müller.
Tato díla jsou dnes k vidění i v místnosti, kam lidé v Anníně chodí pozorovat mistra skláře při práci. O kousek dál stojí tři sklářské pece. Před nimi Kozel předvádí svou dovednost - a když někdo chce, může si výrobu sklenice vyfouknutím do formy také vyzkoušet.
Zájem o poznávání tajů jednoho z nejstarších řemesel je tady mnohem větší než ve Vimperku, a tak si sklář letošní sezonu pochvaluje. „Letošní sezona dopadla skvěle a doufám, že ta příští bude taky taková. Byl bych rád, kdyby se zdejší výroba mohla ještě rozrůstat. Máme velké plány, příští rok bychom chtěli společně obnovit úplnou výrobu, od vytavení skla až po finální zušlechtění. A vzkřísit tak opravdu slávu annínského skla,“ říká Kozel.
Jak sklářský mistr, tak majitel sklárny by totiž rádi spojili své síly, zkusili oslovit další klienty a společně výrobu dále rozšiřovali. Dále ji také chtějí prezentovat lidem, které toto staré řemeslo zajímá.
